3.část: Kassandřina zkouška
Přejela jsem prsty po klepadle mého rodiště a stále si opakovala: věř Kassandře. Zaklepala jsem. Otevřely se dveře a uviděla jsem postavu svého otce. Měl řidší vlasy se stopami šedi. Čas je všude neúprosný. Jeho tělo postrádalo dřívější vypasený tvar. Žaludek se mi stáhl do dračí smyčky a nechal mě na prahu stát bez schopnosti mluvit.
„Otče?“ vyslovila jsem tak těžce ono jednoduché slovo. Rozhostilo se mezi námi ticho. Když v tom jsem se ocitla v jeho náručí. Ucítila jsem žebra rýsující se pod jeho kůží a pach potu. Kdy se tolik změnil? Když jsem odešla? Ptala jsem se sama sebe a v zápětí byla okřiknuta svým podvědomím. Jak by mohli, zapomnělas na svou sestru?
Vtáhl mě do útrob tichého domu.
Ten den můj život nabral obrátky od severu k jihu, jako by se veškerá minulost nikdy neudála. Snídala jsem naproti své matky a po boku svého otce. Zalévala jsem záhon, ze kterého jsem si před lety bezstarostně trhala červené tulipány. Nevěděla jsem, jestli se vše odehrávalo jen v mé mysli, ale připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Žila jsem snad ve špatné vesnici? Rodiče chodívali víc do společnosti, na bleší trhy a matka začala plést koše. Dařilo se nám jako nikdy. Byla jsem více než dostatečně zásobena Georgeovými penězi, a finanční situace mých rodičů taky nebyla bídná. Kassandra měla jako vždy pravdu. Netušila jsem, co bylo příčinou tak velké změny, ale nepídila jsem se. Byla jsem šťastná.
Na okenní římse si lebedila prostá dřevěná krabička tvářící se jako šperkovnička, ukrývající popel mé zesnulé sestry. Trvalo několik týdnů, než jsem se odvážila mé matky zeptat na její osud. Každé ráno, když spatřila urnu, plakala. Až jeden den na ni laskavě pohlédla, ale ani slza nestekla po její vrásčité líci.
„Odpustila by mi?“
„Kdo?“ zeptala jsem se nepřítomně, když jsem zaslechla matčin hlas. Ani jsem nezvedla zrak od Větrné hůrky. A pak mi to došlo. „Kassandra?“
Matka nepatrně přikývla. Když jsem pozvedla oči a zadívala se na ni, přikývla rázněji, jako by se potřebovala odhodlat se dát rázněji najevo svůj souhlas.
„Jak zemřela Eleanora?“
Chvíli se zdálo, že neodpoví. Polila mě hrůza. Bože, chraň mě, jestli jsem pokazila znovunabyté dobré vztahy s mou rodinou. „Utopila se. Protože neměla hlas,“ její vlastní hlas se jí zachvěl a odmlčela se. Naklonila jsem hlavu. Proto vinila Kassandru. Opravdu, každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. „Koupaly se s Isabelininou sestrou Morganou a s truhlářovic synem. Plavala dál, než měla. Hráli si a nedívali se směrem v jezeru. Kdyby zakřičela, žila by.“
„Kassandra za to nemůže. Nebýt její pomoci, Eleonora by nezískala ani těch deset let navíc,“ připomněla jsem opatrně, ale matka se zdála smířena.
„Pochop, Saro, byli jsme zdrceni…“ snažila se ospravedlnit, ale moje mysl tohle vysvětlení jako omluvu nebyla ochotna přijmout. Je ubohé snažit se vinu na někoho svézt, když ji nejsme schopni přijmout sami. Jejich dítě, jejich starost. Ale matka si prošla peklem a já nejsem Danteho Beatrice, abych vymetla celé její svědomí a dostala ji na dno.
„Odpustí ti. Kassandra vždycky,“ odvětila jsem a odešla, neschopna tu tíhu tamější atmosféry unést.
Byla zpět až za soumraku, ale znatelně vyrovnanější. Neptala jsem se, co jí Kass řekla, protože to bylo jen mezi mou matkou a mou učitelkou. Každopádně bych vsadila život, že ji Kassandra nejen odpustila, ale také ukojila její černé svědomí. Byla příliš laskavá. Laskavější, než by si většina z nás zasloužila, mě nevyjímaje.
Má matka učinila těžké rozhodnutí, ale přiměla se jej udělat. Tak jsem rozhodla následovat jejího příkladu. Vzala jsem list papíru ze stolní skřínky a otevřela kalamář.
Drahý Georgi,
nevím, jak jen začít. Má osobnost byla rozčtvrcena a mysl nenávratně ztracena v době, kdy jsem bezhlavě cestovala Anglií, jak jsem si tenkrát myslela. Ano, mluvím o době, kdy jsme se potkali. Prošla jsem si očistcem, musím Ti říct, přestože vím jak nenávidíš, když se lituji. Vnesl jsi mi světlo do života, když jsem nedokázala najít svou cestu. Ale přihodilo se mnoho změn…
Odjela jsem z Liverpoolu do mé rodné vesnice pro radu ženy, která pro mě mnoho udělala a jejího slova si velice vážím. Poradila mi, abych se pokusila urovnat přetrhané vztahy s mou rodinou. Nikdy jsem v to nevěřila, ale ona mi dala naději. Nemýlila se. Má matka i otec mě po smrti mé sestry přijali opět ke svému krbu. Možná se ti mé vyznání bude zdát poněkud matoucí, avšak věř, že ani já nemám jasno v tom, co se děje. Ano, zemřela mi sestra. Uvědomuji si, že jsem se ti měla víc otevřít, ale málo jsme spolu mluvili. Oba nám vždy vyhovoval svobodný vztah, aby se ani jednomu z nás neutahovala smyčka okolo krku. Přesto teď je možné, že ucítíš ten provaz okolo svého krku, ačkoli pevně věřím, že se přes ono těžké období přeneseme společně jako jeden.
Mí rodiče mi vrátili domov a opět jsem spatřila lidi, na kterých mi záleží. Chodívám na veselky a navazuji kontakty s mými bývalými přítelkyněmi. Dokážeš si představit, jak jsem teď šťastná? Proto tě jako Tvá stále věrně milující žena prosím, přijeď. Bude se ti tady líbit a mohli by jsme začít nový život. Trpěla jsem dost, jakkoli sobecky to bude znít. Do Liverpoolu se už nedokážu vrátit. Nedokážu být více sama a nešťastná. Prosím tě, z celého srdce, přijeď.
Ještě něco mě tíží. Něco, co jsi měl vědět dávno. Byla jsem již vdaná s jedním mužem a ten mi zlomil srdce a opustil mě. Měla jsem s ním syna. Neviděla jsem ho již přes šest let. Pochybuji, že ví něco o své matce. Chápu, pokud právě teď cítíš zlost, ale pamatuj, že jsem si prošla obtížným obdobím. Kolikrát cítím, jako bych dříve ani nežila.
Věřím, že pochopíš mé pocity, můj nejdražší…
S láskou
Sara
Zasunula jsem list do obálky a ráno poslala po dostavníku do města na poštu, aniž bych věděla, že posílám Georgeovi první a poslední dopis. Kassandra mi věnovala tehdy soucitný pohled, když jsem ji o svém činu obeznámila, jako by předem věděla, že prohrávám bitvu. Pokud Kass chtěla zkoušku lásky a cti, pak dostala to, co chtěla.
Následující měsíc se přehnal jako velká voda. Vesnicí se trousila chřipka a lidé padali na svá lůžka jako shnilá jablka. Kass byla v jednom kole a já s ní. Trávila jsem víc času v jejím domě, než u svých rodičů. Jedna z obětí byla Marry. Rozdělili jsme si s Kassadrou oběti choroby a každá se vydala léčit, jak umí, přestože Kaasandra měla jakousi moc, o které jsem byla plně přesvědčena, že já ji nemám.
Přiběhla jsem k její posteli za minutu dvanáct, poněvadž už blouznila. Navlhčila jsem hadřík a položila ženě na čelo. Z jejích úst unikl vzdych. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že čím víc lékařské pomoci je k dispozici, tím víc lidí ji potřebuje. Uvařila jsem odvar z bylin a připravila celou proceduru. Zaměstnala jsem všechny členy rodiny a doufala, že to bude stačit. Opustila jsem jejich dům v pochybách, které jsem ihned sdělila Kassandře, ale ta mě stroze odbyla. Moc prý není vše a mám dělat, co umím. Poprvé jsem pochybovala, jestli vůbec něco umím. Marry se neuzdravovala.
„Je to tvůj boj,“ řekla mi na to Kassandra. „Alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“
„Nemluvíme o utišení mé nervozity z očekávání toho dopisu. Mluvíme o lidských životech,“ oponovala jsem a odvrátila oči od Kassina úšklebku.
„Kde se poděla tvá víra v osud?“ posmívala se jemně, spíše jako by se opravdu zajímala.
„Na co mi bude víra, když Marry zemře?“
„Marry nezemře,“ oznámila po chvíli Kassandra.
„Jak to můžeš vědět?“
„Vím. Ona je silná a ta síla z ní sálá den ode dne víc. Lepší se. Do týdne bude chodit. Udělala jsi, cos mohla a když už nevěříš v osud ani v sebe, věř alespoň ve mně,“ dodala sobecky, přestože měla pravdu.
„Takže ji uzdravíš? Nebo jsi to už udělala?“ zeptala jsem se pochybovačně, ale Kass zakroutila hlavou.
„Jak jsem řekla, je to tvůj boj. Nemůžeš se stále spoléhat na mě. Nebudu do toho zasahovat.“
A jak řekla, tak udělala. Chodívala jsem za Marry každý den a kladla jí ruku na čelo. Nemoc se pomaličku, sotva znatelně chýlila ke konci. Otázkou bylo, jestli dříve skončí nemoc, nebo ženin život. Vděčila jsem za ten shon, protože jen tak jsem se donutila přestat myslet na svého muže. Na svého druhého muže. Manželství, ať už první nebo druhé, obě jsem je tajila. Nač bych se ještě dobrovolně uvrhala do lidského pohrdání, když jsem s obyvateli vesnice měla tak přátelské vztahy. V úterý večer mě Truhlářovic rodina pozvala na večeři jen proto, že jsem jejich Amálce ošetřila rozbité koleno a Marry, jak se den ode dne lepšila si se mnou moc ráda povídala. Kolikrát už jsem chtěla vstanout od lůžka a nechat ženu odpočívat, tolikrát mě chytla za ruku a stáhla zpět na postel. Mluvili jsme o dětech, o vaření, o mužích… až jsem se příliš nechala unést. Ten večer jsme si byly blízké jako sestry. Příjemná a klidná nálada mě natolik pohltila, že jsem se přiznala druhému člověku.
„Nikomu kromě Kassandry jsem to ještě neřekla, ale jsem vdaná,“ zarděla jsem a užívala si Maryina překvapeného pohledu. Nalila jsem jí hrnek teplého mléka a pokračovala. „Před půl rokem v Liverpoolu jsem složila manželský slib. Jmenuje se George Smith a pracuje ve městě ve strojírenství.“ Myšlenky se mi opět zatoulaly ke člověku, který pro mě tolik znamená a kterého jsem tak dlouhou dobu neviděla. Velmi se mi stýskalo.
Marryin nakřáplý hlas mě probral z chmurných myšlenek. „Ty jsi paní? Proč jsi to nikomu neřekla? Jak dlouho ještě zůstaneš ve vesnici, než se vrátíš opět do Liverpoolu?“ zahnula mě dychtivými otázkami, z nichž každý byla těžší než ta předešlá. Mé chmury se navrátily zpět.
„Já se do Liverpoolu nevrátím,“ pokusila jsem se obejít druhou otázku vědoma, že všechny mé odpovědi, pokud mají být pravdivé, Kovářova žena odsoudí. Opustit dítě, rozvést se, opustit manžela… páchala jsem jeden nekřesťanský čin za druhým. „Buď George přijede za mnou, nebo už se neuvidíme. Nebyla bych tam šťastná a vesnice mě potřebuje. Kass na to všechno sama nestačí. Nechci, aby se zhroutila,“ dodala jsem, přestože Kassandřino pohodlí bylo v tomto případě druhořadá záležitost.
„Musíš se vrátit, je to tvá manželská povinnost!“ odporovala rozhořčeně Marry a zvedla hlavu z polštáře. Musela jsem zakročit a opět ji upokojit. Začala jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnila a připravila se na fakt, že teprve začínáme. Bude hůř…
„Nemohu. Jestli mu na mě doopravdy záleží, přijede si sem pro mě.“
„Takže o to tady jde? O tvou ješitnost? Chceš čekat, až se poníží a dojede si pro tebe, ale s tím nemůžeš počítat. Musíš se za ním vrátit sama, protože je to tvůj manžel a tvou povinností je stát po jeho boku!“
„Marry, prosím, upokoj se. Jsem svobodná bytost, stejně tak jako George. O našem vztahu nic nevíš,“ řekla jsem něžně, aby si moji reakci špatně nevyložila jako útok. Nechtěla jsem válku, byla jsem vděčna za mír. „My žili celou dobu jako dva cizinci v jednom domě. Měli jsme velmi neosobní vztah. George určitě přijede, protože to nebude brát jako ponížení, ale možnou změnu. Vždycky měl rád změny,“ odvětila jsem cítíc se zvláštně při vyslovení prostého vždycky, poněvadž jsem o něm nevěděla o nic víc, než on o mě. A on o mě nevěděl zhola nic.
„Jsi směšná, Saro. Vůbec se nechováš dospěle,“ kárala mě a stěží se udržela v leže. Kdyby měla dostatek sil, skočí po mně jako šelma po kořisti.
„Možná máš pravdu,“ připustila jsem skrze zuby jen proto, abych zachovala klid a mír mezi námi. Marry byla oblouzněna nemocí a velice vyčerpaná. A já jsem se musela naučit držet svůj temperament pod kontrolou. Opatrně jsem se zvedla, stiskla ji ruku přes zjevnou mojí i její nechuť, a klidně odešla z její světničky. Když jsem se opět ocitla na čerstvém vzduchu, opřela jsem se vyčerpaně o dřevěné dveře a nechala volný průchod vzteku, který není radno zadržovat. Spustily se mi slzy. Diskrétnější způsob než křik. Není nic, co bych nenáviděla více, než popírání mé osobní svobody, kterou mi Kass pomáhala celý můj život získat.
Ach, Kass. Moje kroky se ubíraly směrem k jejímu domu. Než jsem stačila dojít ke vstupním dveřím, veškerý vztek a zlost mě opustili. Cítila jsem opět mír. Kassandra mě pozvala dál a uvařila makový čaj, prý na uklidnění, řekla tenkrát. Pamatuji si prvních pár vět a pak jsem se propadla do blaženého spánku.
Když jsem opět procitla, ležela jsem na staré pohovce kdesi v útrobách Kassandřina domu. Na zemi u noh kanape ležela mísa s čerstvě napečenými perníčky a sklenice mléka. S chutí jsem se do nich pustila, že než se stačila Kass vrátit, nezbylo po nich ani památky. Její úsměv prozářil celou místnost, když mě viděla s prázdnou mísou. Sedla si vedle mě na pohovku a pohladila mě po vlasech. Dlouho neudělala tak osobní gesto, prolétlo mi hlavou. Od mého dětství jsme si byly přeci jen o trochu vzdálenější. Byla to hlavně má vina, neměla jsem tolik cestovat. Ty cesty Anglií mi nic nepřinesly. Jen větší prázdno a ujištění, že všechny města vypadají stejně a poskytují útočiště stejným lidem.
„Chutnaly?“ usmála se žena a vrásky kolem očí se vyhladily. Když se smála, vypadala tak mladě.
„Vinikající. Mohla bych dostat ještě?“ požádala jsem cítíc se jako malé dítě žebrající u matky o sladkost. Kassandra zakroutila hlavou a zdvihla prázdnou misku.
„Nemám. Zanesla jsem je do vesnice dětem. Byly pro ně. Ty jsi dostala jen proto, že jsi měla špatný den,“ škádlila mě. Musela jsem se také usmát. S jejími slovy se mi vybavil včerejšek. Matněji. Marry byla vyčerpená, ospravedlnila jsem ji. Každý jsme nějací.
„Mimochodem,“ přerušila mé úvahy starší žena. Vytáhla z kapsy jakýsi pomuchlaný papír a vtiskla mi jej do ruky. Okamžitě jsem poznala Georgův rukopis. Mé ruce znejistěly. „Tohle přišlo dneska ráno.“
„Četla jsi to?“ vyhrhla jsem nepřítomně dřív, než jsem se stihla zastavit.
„Nečetla,“ Kassandru to očividně rozesmálo. „Pomuchlalo se mi to v košíku z ovocem. Nezapoměň, že pošta je pár mil chůze.“
„Omlouvám se,“ zareagovala jsem okamžitě zahanbeně. Nevadilo by, kdyby jej četla. Rozložila jsem nažloutlý list a nahlas četla…
Drahá Saro,
Tvůj dopis ve mně zanechal rozporuplné pocity. Nebyl jsem si jistý, jak se zachovat a jak odpovědět. Četl jsem Tvůj dopis natřikrát, abych byl zcela schopen pochopit jeho význam i to, jaké pocity jsi ukryla do řádků. Týden jsem přemýšlel, než jsem se odvážil rozumně přepsat své myšlenky na papír. Byl jsem rozhořčen. Jak jsi mohla být tak bezpáteřní, abys mi nesdělila před sňatkem, že jsi měla již manžela a máš dítě? Mohlo to značně ovlivnit můj názor na tebe, přesto jsem si však jist, že bych si tě i tak vzal za ženu. Příliš jsem tě miloval. Nelekej se prosím, že píši v minulém čase. Není pravda, že tě již nemiluji, ale stále nemám v hlavě srovnány své pocity. Cítím se oklamán a podveden. Celé ty měsíce jsem věřil, že má žena je spořádaný a stálý člověk ze slušné rodiny. Zřejmě jsem se mýlil, a sám se na sebe hněvám, že jsem se nepídil po informacích. Byl jsem příliš zaslepen Tvou krásou, mylně jsem si spojil doktorský titul se zámožnou anglickou rodinou a utvořil si obraz zcela jiného člověka, než jakým ve skutečnosti jsi.
Překvapuje mě Tvá odvaha žádat mě o můj příjezd za Tebou ve stejném dopise, ve kterém píšeš o svém manželovi a svém synovi. Odvaha, nebo troufalost. Každpopádně tak či tak, nejsem schopen přijet. Mé pracovní vytížení je příliš velké a obchody jen vzkvétají. Nemohu opustit podnik, kterému jsem věnoval klíčová léta mého života. Život na vesnici není pro mě uzpůsoben. Narodil jsem se v ruchu velkoměsta, ve stínu továren a parních strojů, a tam také zemřu.
Přesto věřím, že Ti dokáži odpustit Tvé prohřešky. Vrať se do Liverpoolu, ať si můžeme promluvit z očí do očí o naší budoucnosti. Očekávám tě příští týden. Opakuji však, že budeme hovořit o naší budoucnosti, nikoli o Tvé. Nikdy se už nezmiňuj o tom muži ani o tvém dítěti. Nechci, aby se to míchalo do našich životů…
Očekávám Tvůj brzký příjezd…
S přáním dobrého zdraví
George L. A. Smith.
Upustila jsem list na podlahu a ucítila Kassandřinu ruku na svém rameni.
„Je to tak lepší. Víš, s kým jsi měla tu čest. A teď breč. Potlačené slzy produkují choroby. Breč,“ zašeptala a políbila mě do vlasů. Zase jsem se cítila jako dítě, ale v tuto chvíli jsem jí za to byla vděčná. Zase jsem zůstala sama.
„Nezůstala jsi sama,“ pokračovala, jako by mi četla myšlenky. „Já budu na tvé straně do své smrti, tví rodiče tě přijali zpět a získala sis ve vesnici spoustu přátel. Marry taky stojí na tvé straně, přestože své názory dává razantněji najevo.“
„Co mám dělat, Kassandro? Je mi čtyřiadvacet, mám jedno dítě bůhví kde a za chvíli budu dvakrát rozvedená. To je snad horší než dvakrát vdova!“ Zoufalství se vznášelo všude kolem mě.
„Nic. Nedělej nic. Uklidni se a nepřemýšlej. Potřebuješ vychladnout, než se rozhodneš dělat unáhlené závěry. Ještě nejsi nad hrobem, máš šanci najít si muže. Stále jsi krásná.“
Trvalo mi několik týdnů, než jsem se přes svůj žal přenesla. Pár krát mě přepadl ten náhlý pud a já jsem si začala balit kufry zpět do Liverpoolu. Nakonec jsem si vždycky dala pár facek a věci opět vybalila ven. Tehdy jsem obvykle krokovala po ložnici a přemítala, jestli vážně nebudu v Liverpoolu šťastnější. A pak se mi vybavil onen dopis. Mohlo to značně ovlivnit můj názor na tebe… Nikdy se už nezmiňuj o tom muži ani o tvém dítěti… Miloval mě vůbec někdy, když není ochoten připustit, že jsem měla svou vlastní minulost? Co kdyby se Johnovi něco stalo? Co by mi potom řekl? Vyber si; tvůj syn a nebo tvůj manžel… oba mít nemůžeš.
Chodila jsem na Kassinu radu víc mezi lidi. Přesto však jsem si byla jistá, že nechci navázat další vztah. Možná jsem měla příliš negativních vlastností, že jsem neměla nárok na normální vztah. A nebo možná měla, jen jsem se odmítla podřídit. Věřit v rozum, to mě naučila Kassandra. V rozum, svobodu a svou vlastní cenu, což se mi taky potvrdilo tím, co vše jsem dokázala sama.
Marry na mě nezanevřela. Uzdravila se, přesně podle Kassiných slov a první člověk, kterého se odhodlala navštívit jsem byla já. Zeklepala ještě nesměleji, než jsem já tenkrát klepala na dveře své učitelky, když jsem se po letech vrátila. Vlídně jsem ji uvítala, protože dřívější zášť byla ta tam. Sedli jsme vedle sebe a Kovářovic žena mi vděčně stiskla ruku.
„Ani jsem ti nepoděkovala, Saro. Nebýt tebe, už jsem u Boha. Nemysli si, že si toho nevážím.“
„To bych si nikdy nemyslela,“ usmála jsem se a ledy uvolnily průchod jaru. Přece jen nebyla tak špatná ženská. Už jsme se nikdy nevraceli k onomu sporu. Nebylo třeba. Záhy jsem zjistila, jak efektivní způsob budování přátelství je neprovokovat spory, a když už jsou vyprovokovány, nikdy je nepodporovat. A když už se utiší, nikdy je nepřipomínat…