1. Jedno nešťastné náhodné setkání 1. část
Harry zíral na svitek pergamenu před sebou s nepřítomným pohledem upřeným kamsi do dáli. Věnoval jen malou pozornost nápisu, který se vyjímal na pergamenu tučným černým inkoustem. Vysvětlete různé vlastnosti a využití rozdrcených listů oměje, zředěné netopýří krve a nakrájených škvorů; a jmenujte tři typy protijedů, ve kterých tvoří tyto ingredience hlavní složky.
Byl to jeho prázdninový úkol. Z lektvarů, aby byl přesný. Přestože byl ušetřen zkoušek pro jeho účast v turnaji tří kouzelníků, Snape vypadal odhodlán zasypat Harryho esejemi na léto jako náhradu za rok propásnutých písemek z lektvarů.
Harryho oči přelétly přes text, který zatím napsal. Rozdrcené listy oměje, začínala jeho esej, a to bylo vše. Černovlasý patnáctiletý chlapec nervózně poklepával špičkou brku o desku stolu a pak vzhlédl k malému kalendáři, který visel nad jeho postelí. Sedmnáctého srpna, hlásal kalendář. Zbývaly pouze dva týdny, než příjde čas vrátit se do Školy čar a kouzel v Bradavicích (obdržel svůj dopis z Bradavic teprve před pár dny). Jen pouhé dva týdny, než opět začne vyučování, a on stále nedokončil úkoly.
Nicméně Harry stejně nějak nebyl s to se na ně soustředit. Různé vlastnosti a využití rozdrcených listů oměje a zředěné netopýří krve, stejně jako vědomí, že jeho už tak žalostný prospěch z lektvarů závisí na tom, co napíše právě do této eseje, ho jaksi nezajímala. Už ho vlastně nezajímalo vůbec nic. Nic od dvacátého čtvrtého června minulého pololetí. Nic od třetího úkolu Turnaje tří kouzelníků.
Unaveně si povzdechl a odložil svůj husí brk. Bylo to k ničemu. Prostě se nedokázal přimět, aby myslel na své eseje a domácí úkoly zrovna teď. Nezáleželo na tom, co udělal, nemohl dostat z hlavy myšlenky na onu osudnou noc před téměř dvěmi měsíci. Dokonce i ve snech jej honily obrazy bezduchého Cedrikova těla, nehybně ležícího na zemi, a Voldemortovy červené oči vynořující se z bublající hladiny kotle.
Harry potlačil zachvění, které v něm vzbuzovala už jen ta vzpomínka. Opřel se o opěradlo židle a promnul si unavené, krví podlité oči. Od Voldemortova návratu nebyl schopen ani vzdáleně vyhovujícího spánku. Zůstával stále v pozoru, čekaje na jakoukoliv, byť jen sebebezvýznamnější informaci o znovuzrození Temného pána. Dokonce se někdy schovával venku v záhonku hortenzií tety Petunie, který se nacházel přímo pod oknem do obývacího pokoje, odkud poslouchal večerní mudlovské televizní noviny. Dosud však stále nic užitečného nezaslechl. Dokonce ani od jeho přátel, Rona nebo Hermiony, ba ani od Siriuse. Dostával sice neustálý přísun dopisů, ale v základu všechny z nich říkaly to samé; že nemohou Harrymu říct nic o Voldemortovi nebo o tom, co se vůbec děje, a že by měl být opatrný, dokud se opět neshledají. Nezmínili se ani, že by Harryho očekávali v Doupěti na víkend nebo alespoň na návštěvu.
Štvalo ho vědomí, že zůstal zapomenutý, odříznutý od světa a v absolutní temnotě. Proč mu nikdo nic nechce říct? Neměl by jakožto ten, kdo byl u toho, když se Voldemort vrátil, mít právo vědět, o co jde?!
Harry, pohlcen náhlým impulzem bezmoci a frustrace, vzal svoji letní lektvarovou práci, sroloval ji a zlostně s ní hodil přes celou místnost do školního kufru. Hedvika, která zrovna podřimovala v kleci s hlavou schovanou pod křídlem, se vylekala a obdarovala ho pobouřeným zahoukáním za takovéto probuzení. Harry si jí vůbec nevšímal.
Vstal ze židle a dal se do pochodování sem a tam po pokoji jako šelma uvězněná v kleci. Není to fér! Nemají žádné právo držet jej v nevědomosti! Má právo o všem vědět!
„Kluku!“ zahřměl najednou čísi hlas pod schody. Byl tak hlasitý, že jím rezonovaly všechny parkety. „Pojď dolů! Hned!“ Byl to strýc Vernon.
Super... to mi ještě scházelo... zabručel sám pro sebe. Už tak bylo zlé, že ani jeho kmotr, ani žádný z jeho přátel, s ním nechtěli o ničem mluvit, ale ještě k tomu trčel celé léto v čísle čtyři v Zobí ulici spolu se svou mudlovskou tetou a strýcem, kteří nenáviděli všechno a všechny, kteří měli co do činění s magií, a dali si záležet, aby nepropásli jedinou příležitost dát to Harrymu najevo.
„Kluku!“ Další příval křiku zespoda.
„Už jdu!“ křikl Harry nazpátek a snažil se, aby v jeho hlase nebyla znát nechuť splnit jeho příkaz.
Když sestupoval po schodech dolů do předsíně, setkal se s brunátným obličejem strýce Vernona. „Kde jsi byl, kluku?“ zavrčel, jakmile Harry sešel poslední schod. „Musel jsem tě volat dvakrát! Co se děje? Máš snad špunty v uších?“
„Promiň,“ zamumlal Harry, přestože líto mu to nebylo ani za mák. „Dělal jsem domácí úkoly...“
Strýc Vernon vydal zlostný přiškrcený zvuk odněkud z krku. „Úkoly, eh? Pravděpodobně cvičíš vytahování králíků z klobouku nebo něco podobného, řekl bych.“ Harry neodpověděl, jen stál na místě a hleděl na svého strýce a čekal, proč byl vůbec zavolán dolů. „Petunie, Dudley a já jedeme do Londýna pro Dudleyho nové boty do školy,“ řekl Vernon s pohledem upřeným na svého synovce.
„Nebudu se ničeho dotýkat, zatímco budete pryč,“ odvětil Harry, protože očekával obvyklou přednášku na téma: nedotýkej se televize, sterea nebo ledničky, dokud se nevrátíme. „Kdy máte v plánu se vrátit?“
Strýc Vernon chvíli sledoval Harryho podezřívavým pohledem, než řekl: „Nebojím se, že budeš používat tu svou malou woodoo magii po domě, protože jedeš s námi.“
Harry se pochybovačně podíval na svého strýce. „Cože?“
„Řekl jsem, že jedeš s námi. Ty zřejmě potřebuješ nakoupit nějaké věci do té tvé nenormální školy a já odmítám vézt tě tam někdy jindy. Půjdeš s námi teď a seženeš si, co potřebuješ. Nečekej ale, že ti to budeme platit. Nehodlám utratit své těžce vydělané peníze za nějaké levné kouzelné hračky.“
Harry stál šokován chvíli tiše na místě a zíral nevěřícně na svého strýce. To ho Dursleyovi doopravdy vezmou s sebou do Londýna, místo aby ho zamkli ve svém pokoji na celé odpoledne? Ne že by teda představa dne stráveného v přítomnosti tety, strýce a bratrance bylo něco, co by si dobrovolně vybral, ale šance dostat se na chvíli ven z domu se zdála jako téměř přitažlivá na to, aby to byla pravda. Během léta měl příležitost se tak akorát projít po sousedství nebo maximálně zajít do parku. Možnost vypadnout z domu a brázdit rušné ulice zaplněného Londýna nebyla něčím, co by si nechal ujít.
„Tak na co čekáš, kluku? Jdi se připravit! Za pět minut odcházíme, takže si nemysli, že na tebe bude někdo čekat!“ zařval strýc Vernon, čímž vytrhl Harryho z transu.
„Tak jo,“ řekl Harry, otočil se na podpatku, aby se vrátil do pokoje připravit si svůj školní seznam a váček s penězi.
Fajn, přece jenom se to léto začíná vykreslovat.
…
Když strýc Vernon konečně zaparkoval a vypnul motor, Harry rozvalil dveře auta a doslova se vyvalil ven s pořádným výdechem úlevy. Přes loňský rok musel jeho bratranec Dudley přibrat dobrých čtyřicet liber a teď zabíral téměř celé zadní sedadlo strýcova firemního auta. Harry byl nucen strávit celou cestu do Londýna těsně přimáčknutý ke dveřím s držadlem bolestivě zarývajícím se do žeber. Dudley si totiž stěžoval, že Harry sedí na jeho straně auta, což vedlo k nevyhnutelnému křiku strýce Vernona na Harryho účet, aby přestal utlačovat Dudleyho a zabírat v autě tolik prostoru. Harry byl nicméně překvapený, že ho Dudley nenechal jet v kufru (i když Harry by byl upřímně raději, kdyby strávil cestu tam, než přitlačený na dveře). Předpokládal, že se jen obávali toho, co by sousedé řekli, kdyby viděli, jak se za ním zavřela kapota.
Z břidlicově šedé oblohy začalo lehce poprchávat a déšť zanechával v ulicích hustý mlžný opar.
„Buď u auta v sedm,“ řekl Vernon, když otevřel deštník a podržel jej tetě Petunii a Dudleymu nad hlavami. Navzdory dobrému úmyslu, Dudleyho hlava byla to jediné, co z jeho těla zůstalo nedotčeno deštěm; přes polovinu té masy vyčnívalo zpod deštníku. „A nejlépe si sežeň něco vlastního k večeři. Petunie, Dudley a já se půjdeme někam najíst.“ S tím se všichni tři otočili a vydali se na cestu dolů po ulici, zanechávajíc Harryho za sebou, stojícího samotného v dešti.
S povzdechem si stáhl kapuci Dudleyho vytahané mikiny přes hlavu a dal se na procházku opačným směrem. Bylo to nejméně deset bloků do Děravého kotle a jeho magické bráně do Příčné ulice.
Alespoň si pročistím hlavu, pomyslel si Harry, když si stíral vodu z brýlí. Tak se taky stalo; po chvíli si ani neuvědomil, že už ušel takovou vzdálenost. Na procházce v dešti bylo něco nepopsatelně uklidňujícího. Lehký kapot dešťových kapek, které dopadaly na jeho hlavu, jako by pomáhaly projasnit jeho mysl a svět se najednou zdál daleko jednodušší, i když by stejně nic nenamítal proti deštníku.
Kdo ví, možná by mu jeho krátká cesta deštěm poskytla dostatečně času na to, aby vymyslel, co napíše Snapeovi do eseje.
Jenže jak procházel mlžnou ulicí s hlavou sklopenou, aby se kapky vyhnuly očím, Chlapec, který přežil, si nevšimnul temné zahalené postavy, která vystoupila z jedné úzké uličky a sledovala jej cestou ulicí.
…
Jestli v životě profesora Severuse Snapea, mistra lektvarů, existovalo něco, co nenáviděl ze všeho nejvíce, pak to byl déšť. Když nemusel, ani prst nevystrčil do deště, protože ho vždy něco na něm přivedlo do temné a depresivní nálady. Možná proto, že deštivý čas uvrhl všechno na hradě do chladu a vlhka. Nebo to bylo možná tím, že všechno vypadalo bezútěšně a nehostinně. To či ono, nenáviděl déšť a běda každému nebelvírovi, kterého musel v ten vlhký a pochmurný den učit.
Ne vždy měl pro déšť nevysvětlitelnou nenávist. Ne, ve skutečnosti v mládí vždycky miloval pořádnou bouřku plnou zářících blesků a hřmících hromů. Ale od té doby, co začal pracovat pro Brumbála jako špión ve Voldemortově kruhu Smrtijedů, získal si odpor k bouřkám. Zřejmě (ne, že by o tom někdy víc přemýšlel) mu bouřky připomínaly jeho temnou a bouřlivou minulost.
Nicméně Snape potlačil tyto úvahy a obrátil svou pozornost opět k činnosti, které se právě věnoval. Madame Pomfreyová nutně potřebovala doplnit zásoby čerstvými bolest-tišícími lektvary před začátkem školního roku. Bůh ví, jaké nehody visí ve vzduchu letošní rok. Po minulém roce Snape nehodlal nechat jediného studenta, aby poslal jedno či dvě zaklínadla na druhého nepřipraveného spolužáka. A pak tu byla ta pohroma při posledním úkolu na Turnaji tří kouzelníků.
Snape začal silněji tlouct do nakládaných broučích mozků ležících v kamenném hmoždíři, na kterých právě pracoval. Kdyby jen zjistili, že Pošuk Moody nebyl tím, kým byl předtím, pak by se možná nic z toho nestalo.
K čertu s Potterem… zaklel Snape. Jeho myšlenky se z ničeho nic zatoulaly ke zjizvenému marnotratnému géniovi, ztělesnění všeho, co nenáviděl a k čemu měl odpor. Arogantní, zbrklý, egoistický, bez respektu k pravidlům nebo autoritám a tak dále.
Kdyby se jen ten chlapec držel dál od toho všeho a nenechal se zvolit školním šampionem nebo kdyby se k poháru tří kouzelníků, který byl zamaskovaným přenášedlem, dostal někdo jiný… Pak by se nic z toho nestalo. Pak by Voldemort nedokázal vstát z mrtvých, dokonce silnější než předtím, a připraven vést druhou válku o kouzelnický svět.
Ale potom, Snape nebyl s to zastavit tu úvahu, nebyla to chlapcova vina, že jeho jméno bylo vhozeno do ohnivého poháru pod záštitou čtvrté školy a že byl provázen celým turnajem jako pěšák, který nepředstavoval nic víc než jen katalyzátor návratu Temného pána.
Snape zavrčel k sobě a ke svým ošidným myšlenkám. Rozdrcené broučí mozečky, na kterých pracoval, teď vypadaly jako hladký modrý prášek na dně misky.
Ten chlapec nepřináší nic než trable, řekl si přísně. Stejně jako jeho otec.
Snape uštědřil pěkně rozmělněným mozečkům pár úderů, jen tak pro pořádek, a vysypal je do doutnajícího kotlíku. Lepkavá hmota okamžitě nabyla leskle zelené barvy a začala uvolňovat vůni nejasně připomínající mokrou trávu a žáby. Výborně, usmál se Snape, zatímco promíchával bublající směs dlouhou dřevěnou lžící. Nikdy ho nepřestalo udivovat, že vždy dokázal vytvořit perfektní lektvar bez jediného selhání.
Černovlasý muž položil lžíci stranou, aby se lektvar mohl ještě chvíli povařit, odvrátil se od stolu a pomalu se přesunul napříč místností k malému otvoru vysoko ve zdi, který sloužil jako náhražka za okno v jeho laboratoři ve sklepení. Z venku bylo slyšet lehké bubnování padajících kapek.
Na pár minut tam jen tak stál, zaposlouchán do rytmického koncertu deště. Nedokázal se odtrhnout od toho hypnotického zvuku. Nedokázal to vysvětlit, ale najednou ucítil silný tlak v žaludku, který vždycky předcházel něčemu hroznému, co se mělo stát. Cosi, co by mohlo potkat jeho a všechny okolo něj. Cosi, co by dost dobře mohlo znamenat pohromu pro celý svět, takový, jaký znal.
S pocitem nevolnosti a nejistoty, neschopen přijít na to, co by onen divný tlak mohlo vyvolat, se odvrátil od okna zpátky k vařícímu se kotlíku limetkově zeleného lektvaru.
Zatracený déšť...
<< Úvod << >> 1. kapitola, část II. >>
Komentáře
Přehled komentářů
Tak tato kapitola přináší podivnou depresivní náladu už jen popisem dešťů a mlhy. Pořádná bouřka by sice pročistila vzduch, ale té není nyní potřeba. Záhadná zahalená osoba sledující Harryho se prozradí už za rohem, ale Dursleyovi budou mít zkažený večer, než se budou moci vrátit do Surrey. Děkuji za kapitolu, chápu, že tu nemůže být nic radostného, když je to začátek příběhu mladého ducha. Ale i tak mám radost, že dva lidé budou časem šťastnější než dříve.
Re: londýnská mlha
(Omnes, 9. 7. 2017 12:12)
Díky za komentář, sisi. Depresivní to opravdu je a bude hůř.
Další kapitolka bude uveřejněna brzy. Během příštího týdne se to jistě podaří. :)
londýnská mlha
(sisi, 24. 6. 2017 17:33)