9. Kurz pasivní likvidace nepřátel pod vedením Hermiony Grangerové
Když se tak dívám na poslední uveřejněnou kapitolu, vidím, že jsem si dala téměř roční odmlku! Stydím se, strašně se stydím. Snad mi to po tomhle kousku příběhu odpustíte :)
...
Prostorná jídelna v Hermioně opět vyvolala pocit úzkosti. Obzvlášť když za stolem seděl Lucius Malfoy. Jakmile překročila práh, vítal ji afektovaným úsměvem, jako by celý den nedělal nic jiného, než že se na její společnost těšil.
Draco přítomen nebyl. Usoudila tedy, že se šel po jejich rozhovoru uklidnit někam jinam, než se opět ukáže před otcem. Hermiona mezitím přišla ke stolu a posadila se naproti charismatického, avšak nebezpečného kouzelníka.
„Rád vás zase vidím, drahá. Doufám, že vás naše návštěva příliš nerozhodila,“ usmál se strojeně a ledabyle mávl prstem. V tu chvíli se jedna ze sklenic začala plnit červeným vínem, které se zastavilo palec od okraje.
„Vůbec ne,“ přinutila se k úsměvu také. Sotva mu bude vykládat, jak napnuté její nervy po tu dobu byly. Naštěstí zásoba lektvaru, které hověla v jejím šuplíku, utlumila její neklid. Nejhorší měla za sebou, teď už se stačí nechat pasivně unášet proudem. Neprozradit se a čekat, až bude muset opět jít s kůží na trh. A ona věřila, že to ještě chvíli potrvá.
Na chvíli se mezi nimi rozlilo ticho, během kterého Malfoy starší plnil také její skleničku. Pak netrpělivě vyčaroval Tempus. Na jeho tváři se jasně zračila zlost, která každou vteřinou sílila. Hermiona doufala, že Draco brzy dorazí.
Jakmile onu myšlenku dokončila, periferní vidění zaznamenalo další blonďatou kštici. Mladý Malfoy se nesl místností, jako by spolkl pravítko, a jeho tvář neprozrazovala žádnou emoci. Což v Dracově případě znamenalo, že je mu mizerně.
Omluvil se otci a zasedl vedle něj k večeři. Lucius Malfoy propaloval chvíli syna pohledem, dokud se zřejmě nerozhodl, že nebude dělat dusno. Na stole se začaly objevovat talíře, tácy a mísy s pokrmy stejným způsobem jako v Bradavicích. Dívka se okamžitě vrhla na to nejlehčí, co dokázala detekovat – na zeleninový salát a krevetami.
„Cristino, měl bych na vás otázku,“ začal lhostejně Lucius, a jako by šlo o tu největší banalitu na světě, vložil si maso do úst a začal žvýkat. Následovala minuta ticha, kdy ona s Dracem napjatě čekali, co z něj vypadne. Za jiných okolností by tu situaci označila za komickou. „Když jste byla v Bradavicích během bitvy, nezahlédla jste náhodou Pottera?“
Otázka se tvářila nevinně, ale Hermiona díky předchozí rozmluvě s Dracem moc dobře věděla, kam míří. V hlavě se jí zrodil malý plán.
„Párkrát jsem ho zahlédla.“
Lucius se zastavil s vidličkou na půli cesty k talíři a pohlédl na ni upřeným pohledem. „A nevzpomínáš si, s kým bojoval?“ Lhostejnost se měnila v napětí a zvědavost, přestože se pocity snažil zakrýt. Lesk v očích ho však prozrazoval.
„Všichni s někým bojovali,“ odvětila. „I když, teď si vzpomínám, že naposledy bojoval s panem Lestrangem. Ale nejsem si tím jistá.“ Draco se na ni ze začátku nechápavě díval. Však jí ještě poděkuje, tím si byla jistá.
Mužovy oči se rozzářily spásným ohněm.
„Proč se na to ptáte?“ nadhodila, jen aby si vyslechla výmluvu.
„Jenom ze zvědavosti.“
Pravdou bylo, že Harry během bradavické bitvy prošel souboji asi s pěti smrtijedy. Lestrange byl jeden z nich. Jistě, mohla plácnout Rockwooda, ale ten tam padl, tak proč by zbytečně plýtvala dechem.
Mladému Malfoyovi do sebe konečně zapadala všechna kolečka, protože se rozechvěle pousmál a další sousto si do úst vložil s mnohem větší chutí, než ta předchozí. Aby taky ne, když mu právě skopla balvan ze srdce.
…
Původní plán zahrnoval sprchu, čaj a knihu, ale když ji Draco zatáhl k sobě do pokoje, neodmítla. Neodkázala si představit, že by vyrůstala v neustálém napětí jako on. Ten dům byl zlo. Jeho otec bylo zlo. Divila se, že z něj nevyrostl narušený psychopat.
Možná však bylo něco pravdy na teorii, které se držela většina studentů Zmijozelu, že genetické dispozice se ve volbě koleje projevují v daleko větší míře, než výchova nebo charakter. Většina příslušníků kouzelnických rodů se neustále zařazovala do stejné koleje po celá pokolení. Jen málokdy se vyskytla výjimka. A Draco, přestože mu očividně scházel kontakt a pochopení, jakýsi chlad rodu Malfoyů v něm sídlil také. A možná že dobře, protože jinak by všechen ten stres, kterému byl od dětství vystavován, neustál.
„Víš ty vůbec, co jsi udělala?“ Zřejmě odkazoval na její udání Lastrange během večeře, ale nebyla si tím jistá.
„Proč jsem řekla, s kým bojoval naposled?“ Kývl. „Protože je to pravda.“
Ze začátku si myslela, že uvěřil, ale později jí došlo, že její odpověď jen dával za vinu údajnému Luciusově odposlechu, kterého se neustále obával.
Přistoupil k ní blíž a podíval se jí do očí. Uviděla vděčnost, nepochopení a… lásku? To s ním tolik zacloumalo, že ho někdo vytáhl z mizerné situace? Že mu někdo dobrovolně nabídl pomocnou ruku, místo aby si hleděl svých sebestředných zájmů a neriskoval, že uvrhne sebe do nebezpečí? To pro něj malá lidská pomoc přestavovala něco tak neuvěřitelného?
Dělila je asi stopa a Hermiona nedokázala čelit tomu pohledu. Co měla říct? Že je to samozřejmost a předvést tak nejlepší nebelvírskou reakci, které je schopna? A pak udělala něco, co vůbec do plánů nezapadalo. Něco, na co se nikdy nepřipravovala. Prostě ho políbila.
Zajela mu prsty do vlasů a cítila, jak se pod jejím dotekem uvolnil. Pocit k nezaplacení. V tu chvíli si nedokázala racionálně vyčítat, že se dopustila chyby. Mohla by dokonce prohlásit, že neměla na výběr. Když viděla jeho tvář, neschopnu přijmout laskavost, pocítila bezbřehou lítost nad smutnou skutečností, že v jeho životě neexistovala jediná osoba, která by projevovala špetku citu.
Ačkoliv se zdál na pohled jako z porcelánu, jeho kůže byla teplá a jemná. Jeho rty byly měkké a poddajné, když jí vracely polibek. Ucítila za zády zeď a přijala její oporu. Nelíbal ji divoce, ale něžně s lehkou naléhavostí, jako by snad ženu nelíbal celé věky. Čas se na ten prostý okamžik pro oba zastavil, dokud chlapec mezi polibky nezašeptal: „Cristino...“
Realita byla zpět. Odstrčila ho. Jeho nechápavý pohled bolel jak nic na světě, ale nedokázala přivést pocit extáze z polibku zpět. Zneužila ho. Jak jinak by nazvala drzost, s jakou ukradla jeho polibek, aniž by mu dala najevo, kdo ho políbil? Možná dostala svolení pro Cristinu Woodovou, ne však pro Hermionu Grangerovou.
Draco nic nepochopil. Koneckonců, jak by mohl. Díval se na ni pohledem ublíženého zvířete, takže se Hermiona odebrala ke dveřím, co nejrychleji zvládla. Opět se jí draly slzy do očí a nenáviděla se za tu svou nerozhodnost. Ona ho políbila první. Zasloužím si peklo.
„Cristino, počkej! Co se děje!“ volala za ní, když mířila chodbou pryč. Zastavila se. Neměla to v plánu, ale něco v jejím hlase jí zabránilo, aby ho jen tak nechala za sebou.
„Promiň, Draco. Já prostě nemůžu. Snad to jednou pochopíš,“ vzlykla a rozběhla se chodbou pryč. To, co už neviděla, byla jedna zbloudilá slza, která stékala chlapci po tváři. Když ji setřel hřbetem ruky a udiveně si ji prohlédl, napadlo ho, jestli přece jen není člověkem.
…
Když Narcisa Malfoyová přijela domů, Hermiona u toho nebyla. Seděla ve svém pokoji, nohy zkříženy v tureckém sedu, a pokoušela se meditovat. S každým dechem si představovala, že se její mysl čistí a že se stává někým jiným. Ačkoliv možná dělala z komára velblouda, musela se připravit na nejhorší – na Voldermorta hrabajícího se v její hlavě.
Jsem Cristina Woodová… jsem Cristina Woodová… miluju Draca Malfoye… miluju Draca Malfoye… Voldy je kámoš… Voldy je kámoš… zatraceně.
Na posteli vedle ní ležela kabelka s notnou dávkou mnoholičného lektvaru. Přemýšlela, jestli se nemá pokusit vytvořit přenášedlo, ale i kdyby se jí to povedlo, dům Goylových by byl nejspíše stejně chráněný jako Malfoyova vila.
Zlatý Tempus na stěně poskočil a zacvrlikal. Hermiona otevřela oči. O tři vteřiny později se ozvalo zaklepání na dveře.
„Cristino? Jsi připravená?“ uslyšela Dracův odtažitý hlas. Nezlobila se. Na jeho místě by taky byla ze svého odmítnutí zmatená.
Popadla kabelku, jedním mávnutím hůlky překouzlila kalhoty na večerní róbu a otevřela dveře. Před jejíma očima stál Draco Malfoy ve společenském hábitu se zlatými knoflíčky, které kontrastovaly s bílou barvou v obličeji.
„Uklidni se, všechno dobře dopadne,“ chlácholila mladého zmijozela, ale sama si tím tak nebyla jistá. Co se Draca týkalo, věřila, že od něj odvrátila pozornost. Co se jí samotné týkalo, byla k smrti vyděšená.
„Hmm,“ zabručel v odpověď a nabídl jí gentlemansky rámě.
Pod schody čekal Lucius Malfoy, oděv v černém společenském hábitu a v ruce třímal svou stříbrnou vycházkovou hůl, která mu byla také hůlkou, když bylo třeba. Po jeho boku stála napřímená Narcisa postojem královny a tělo jí lemovaly stříbrné elegantní šaty sahající až na zem. Na tváři si udržovala netečný výraz, který jen umocňoval vizuální dojem, že není nic víc než ledová kra vytesaná v lidskou postavu.
Když se Hermiona pozdravila s pánem domu, Narcisa se na ní letmo usmála. Ten drobný pohyb rty jako by ji bolel.
„Cristina Woodová, madam,“ řekla tiše Hermiona, ale její slova se rozlehla síní do všech koutů. „Těší mě, paní Malfoyová.“
„I mě těší,“ odvětila strojeně Narcisa, když si formálně podaly ruce. „Slyšela jsem, že jste si s Dracem velice blízcí,“ pokračovala, ale její manžel jí skočil do řeči.
„Je třeba jít. Malfoyovi nikdy nechodí pozdě,“ ušklíbl se, vzal svou ženu okolo pasu a pokynul rukou k východu.
Asi deset metrů od vchodových dveří se oba jako na lusknutí prstu bez varování přemístili pryč. Draco chytl Hermionu za ruku. Cítila, jak jí obklopil stísněný časoprostor, a poté opět vyplivl na cestičce procházející přesně ve středu rozhlehlého anglického trávníku před majestátním sídlem.
Dva domácí skřítci u dveří jim sundali kabáty. Chystali se odebrat Malfoyovi i jeho vycházkovou hůl, ale akorát dotyčným předmětem dostali pořádnou ránu po hlavě.
Hermiona konečně začínala chápat, proč se návštěvě u známých říkalo tak formálně jako recepce. Vstupní sál poskytoval prostor asi deseti kouzelníkům a čarodějkám ve slavnostních oděvech, kteří před chvílí přišli, a nestihli se zatím přesunout do společenských prostor.
Recepce probíhala ve třech propojených rozlehlých pokojích. V posledním z nich stál raut s nejrůznějšími cizokrajnými specialitami, punčem, ohnivou whisky a šampaňským. Lidé postávali u stolů s jídlem nebo zaujímali místo na některém z mnoha křesel. Ať Hermiona počítala jak počítala, musela se smířit s odhadem, že dům pojal alespoň čtyřicet návštěvníků.
Oddychlo se jí. Třeba bude jen jehlou v kupce sena.
„Ach, Luciusi, Narciso, rádi vás tady vidíme!“ zvolal postarší muž, který nemohl být nikým jiným než Juliusem Goylem.
Lucius nasadil svůj nejteatrálnější úsměv a zamířil za starým známým.
„Julie, dlouho jsme se neviděli. Chtěl bych ti představit svou dočasnou chráněnku, Cristinu-“
V tom starožitné hodiny na stěně odbily celou. Vzduch se podivně ochladil.
„Dobrý večer všem, drazí přátelé,“ zasyčelo místností.
Veškerá konverzace, která ještě před pár vteřinami proudila, utichla. Všichni, ať už kouzelníci či čarodějky, se hluboce uklonili. Hermiona přejela pohledem místnost, a než stačila cokoliv udělat, jakýsi podivný tlak na zádech a hlavě ji donutil, aby zaujala stejný postoj jako zbytek osazenstva.
Na prahu stál Lord Voldemort. Pomalým exhibičním tempem proplul místností, zatímco mramorová podlaha jakoby se proměnila ve vatu, a při kroku nešlo slyšel jediné klapnutí podrážky. Za ním se tiše plazila Nagini, poslední existující viteál.
Zastavil se až už Juliuse Goyla. Hermiona si myslela, že přišel pozdravit hostitele, ale jeho pozornost se obrátila na Luciuse Malfoye.
„Můj pane,“ začal tiše Malfoy a lehce se narovnal, ale pak ho cosi zastavilo. Voldemort upíral své hadí oči do jeho chladných blankytných, až muž pohled neudržel a sklopil oči ke svým botám.
„Můj drahý Luciusi,“ zasyčel Pán Zla po chvíli ticha. „Mile jsi mě překvapil.“ Poslední slova zněla téměř něžně, jako když otec chválí syna za dobré známky.
„Dělal jsem jen svou práci, můj pane,“ dodal Malfoy úlisně.
Voldemort se otočil na zbytek hostů a naklonil zkoumavě holou hlavu na stranu. Poté vytáhl z kapsy hůlku posetou malými kloubky. Hermiona okamžitě poznala Brumbálovu hůlku a začínala si dávat dohromady souvislosti.
Černokněžník mocný nástroj pohladil a poté se nadechl chladného vzduchu. Všichni v pokoji ani nedutali.
„Kdepak je můj drahý Lastrange?“ protáhl s úsměvem.
„Můj pane?“ ozvalo se Hermioně za zády.
Na krátký okamžik se její pohled střetl s Voldemortovým. Tělem jí projel chlad, jako kdyby měla umřít už jen kvůli téhle chvíli. Iracionální strach, hrůza šířená mezi kouzelníky po celé generace, příběhy – téměř se jí z jediné setiny sekundy, kdy zírala do jeho očí, podlomila kolena.
Pak už se do popředí prodral vysoký vychrtlý muž s polodlouhými vlasy.
„Co si můj pán přeje?“ zapředl stejně úlisně jako před ním Malfoy a jeho úklona se prohloubila. Na zádech se mu objevil začínající hrb. Chtěl Voldermortovi políbit ruku, ale v tom černokněžník pozvedl hůlku a beze slova nechal smrtijeda padnout v bolestech k zemi.
Notnou chvíli všichni přihlíželi mučení. Voldemort se usmíval jako při svatebním obřadu a muž pod ním křičel na celý dům. Jeho agónie byla ozvěnou roznesena do všech místností honosné vily. Hermiona si všimla, že pár jedinců odvrátilo znechuceně pohled, ale většina se v zálibné úctě dívala na hrůzu, která se před nimi právě odehrávala.
A pak to přišlo. Jediné mávnutí hůlky a Lastrengeovy oči vyhasly.
Pán Zla zavřel oči. V místnosti bylo ticho, jen Narcisa vedle Hermiony cosi zašeptala své sestře, která ji odstrčila stranou.
„Ne!“ zařval z ničeho nic Voldemort a prudce se otočil zpět k Malfoyovi. Nagini varovně zasyčela, než se zakousla do nohy mrtvého muže. „Crucio!“
Lucius Malfoy se zhroutil k zemi. Prvních deset vteřin nevydal ani hlásku, ale poté podlehl. Tak jako všichni před ním. Hermiona ucítila, jak kdosi pevně sevřel její paži. Periferně poznala Narcisu. Velkýma němýma očima pozorovala utrpení svého manžela, a jako by snad ani nepřemýšlela, drtila železným stiskem Hermioninu paži.
„Zklamal jsi mě, Luciusi. Ale abys neřekl, že jsem snad nelidský či necitelný, dám ti druhou šanci,“ řekl sladce a zastrčil hůlku zpět do hábitu. „Dávám ti ještě jeden týden, abys splnil, o co jsem tě požádal. A ve tvém vlastním zájmu už nechybuj, příteli.“
Lucius se vyčerpaně zvedl ze země a políbil svému Mistrovi ruku. Narcisa si uvědomila, čeho se dopustila a pustila Hermionu. Jejich oči se na chvíli střetly, ale žena zvolila taktiku dělat, že se nic nestalo.
„A teď už se bavme, přátelé. Proto jsme sem přece přišli, ne?“ usmál se Voldemort vesele.
Lidé se narovnali, Nagini dovečeřela a Hermiona, která Voldemortův předkrm nestrávila, běžela na toalety.
Dům jen hýřil kouzelníky, kteří jakoby lusknutím prstu zapomněli na nedávnou hororovou scénku, a Lucius Malfoy měl naštěstí dost rozumu, aby svou novou chráněnku Pánovi Zla nepředstavoval. Naopak, po zbytek večera se choval tak, aby se jeho přítomnosti vyhnul.
Zahlédla v davu i Gregoryho Goyla, tak se rychle schovala za dobře živený netík na okrasném stolku. Snažila se držet v blízkosti Draca, ale nevyhnula se zdvořilostní konverzaci s jakousi ženou, kterou podle jejích reakcí měla znát, a paní domu.
„Všichni říkali, že nikdo nepřežil!“ spráskla ruce Miranda Goylová. „A teď vás tady vidím, drahoušku, živou a zdravou!“
„Měla jsem štěstí,“ zahrála do autu Hermiona a usmála se.
Hnízdo smrtijedů přímo volalo po taktickém plánu na získání informací, ale v Hermionině hlavě se nedokázala zrodit žádná kloudná myšlenka.
„Škoda, že tenkrát v létě Amanda stonala,“ prohlásila nějaká cizí žena v obrovském nevkusném klobouku z pavích per.
„Jistě, velká škoda,“ odvětila zmatená Hermiona.
„O jakou hru to tenkrát vlastně šlo?“ pokračovala a Hermiona začínala hledat nejnenápadnější možnost k úniku, než bude příliš pozdě.
„Kriket,“ vypadlo z ní jako první. Vzpomněla si, jak vzala jednou Rona na kriket… protože je to mudlovský sport, který nikdy nehrál. Hloupá Hermiona!
„Kriket?“ podivila se žena. „Zahraniční produkce?“
„Něco takového. Satira zesměšňující mudlovské zvyky.“
Aniž by si počkala na odpověď, popadla dvě rajčata se sýrem na párátku, které roznášeli na tácech domácí skřítci, a snažila se zase na nějakou chvíli zmizet v davu. Hlídala si, aby se při tom mizení od Voldemorta vzdalovala.
Po půl hodině se Pán Zla přede všemi, kteří se opět skláněli hluboko k zemi, omluvil, že na něj čekají povinnosti, a přemístil se pryč. Hermiona chvíli zírala na místo, kde zmizel, a přemýšlela. Pokud se Voldemort dokázal přemístit z chráněného sídla, pak buď má extrémně silnou magii, a nebo existuje výjimka.
Vyhledala majitele domu a diskrétně se optala na zabezpečení. Tak, aby svým postřehem vyzdvihovala kouzelnické schopnosti Pána Zla.
„To jistě ano, ale v tomto případě hraje roli magická stopa, slečno Woodová,“ odpověděl Julius Goyle.
Všechny znalosti za léta studia v Bradavicích jí vířily hlavou. Magická stopa se získávala buď osobním magickým podpisem, který lze získat pouze za aktivního přičinění dané osoby. Ale existuje i jiný způsob. Musela by vlastnit předmět nebo tvora, do kterého daná osoba vložila část své magie.
Pomyslela si, že by si mohla ukládat myšlenky stejně jako Brumbál. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude ve válce podobný poznatek hodit…
Poděkovala panu Goylovi za přínosnou diskusi, pochválila jeho dům a vydala se hledat svého komplikovaného zmijozelského blonďáka. Místo něj však našla jeho matku u stolu se šampaňským, jak se straní společnosti.
„Paní Malfoyová?“ oslovila ji spíše ze zvědavosti, než ze starosti. „Jste v pořádku?“
Krásná bledá žena na ni pohlédla skelnýma očima. Hermiona usoudila, že tohle nebyla první sklenička.
„Ach ano, v pořádku. Tak v pořádku, jak jen člověk v mé situaci dokáže být,“ pronesla chladně a napila se.
Hermiona si vzala také jednu skleničku do ruky, aby to nevypadalo, že přišla obtěžovat. Bojovala sama se sebou, jestli ji prostě nemá nechat utápět se ve smutku, ale nemohla si pomoct.
„Je mi líto, co se stalo vašemu manželovi,“ řekla Hermiona.
„Čím blíž se dostáváš ke středu, tím rychleji se tvůj život mění na pouhou existenci. A jakmile středu dosáhneš, nečeká tě nic než smrt,“ odvětila s pohledem upřeným do prázdna a nebelvírka pochopila, že mluví o vnitřním kruhu smrtijedů.
„Pořád máte svou rodinu, svého syna,“ podotkla.
„Otázkou zůstává, na jak dlouho. Každé ráno se probouzím se strachem, že jsem zůstala sama. Neexistuje místo, kde bych se cítila bezpečně. A můj muž udělal z našeho jediného útočiště sídlo nejužšího kruhu. Prý čest. Spíš zatracení.“ A pak pronesla poslední větu tak tiše, že se k ní Hermiona musela naklonit. „Jsme jen otroky. Otroky ve zlatém hávu.“
„Pokud to jen trochu bude možné, dám na Draca pozor. Ale neměla byste tak mluvit, paní Malfoyová. Je tady mnoho lidí,“ upozornila ji Hermiona dřív, než se stihla zastavit.
Žena na ní upřela unavený pohled. „Pamatuješ si na patnáctý srpen minulého léta?“
„A-ano,“ odvětila Hermiona. Přímost jejích slov zněla jako varování. Něco se dělo, ale Hermiona nebyla s to rozklíčovat co.
„Nepamatuješ. Jinak bys totiž věděla, že jsem tě jednou požádala, abys na Draca dohlédla. Byl tak zbrklý a zmatený v době, kdy dostal znamení. Odmítla jsi mě a ve tvých očích byl velký strach. Teď je menší.“
Hermiona mlčela. Nenapadla ji vhodná výmluva. Tušila však, že dnešní noc v sídle Malfoyových bude nocí poslední. Pokud zůstane, její šance na přežití se budou rapidně snižovat.
„A taky bys věděla, že mi říkáš Narciso,“ usmála se smutně a dopila šampus.
„Co teď uděláte?“ zeptala se dívka.
Bledá žena pokrčila rameny. „To, co vždy. Nic. Za ty roky jsem pochopila, že mi žádná byť sebecennější informace nepomůže. Ať se mimo mě děje cokoliv, nezajímá mě to. Dohlédni na mého syna.“
„Dohlédnu… Narciso.“
„A teď,“ Narcisa Malfoyová odložila prázdnou sklenici a narovnala se, „jdu plnit společenské povinnosti, omluv mě.“
A se stejnou grácií, s jakou vstoupila po boku svého muže do vily Goylových, se vmísila do davu. Hermiona za ní chvíli hleděla, než ji vyhledal Draco. Zbytek večera strávila v jeho blízkosti. Nemohla si však odpustit tu a tam vyhledat očima jeho matku. Cítila, že dokud bude Draco Malfoy v bezpečí, pak má v Narcise spojence. Pokud však bude v ohrožení, pak bude ta žena jejím úhlavním nepřítelem.
<< 8. kapitola << >> 10. kapitola >>
Komentáře
Přehled komentářů
Pane jo, nečekala jsem, že tu najdu další kapitolu, ale stejně jsem to zkontrolovala a vyplatilo se!! Skvělá kapitola a ta Narcissa! Klobouk dolů, že na to přišla jako první (teda mimo Snapa). Jsem zvědavá, jak se to bude dále vyvíjet. Na Hermionině místě bych měla taky smíšené pocity. Jeden chybný krok, Dracovi se něco stane a její krytí jde zásluhou Narcissy do kopru.
Re: konečně
(Omnes, 4. 8. 2018 16:35)Ha, další vytrvalá čtenářka, která to nevzdala. Díky za Tvůj komentář! :)
osm hrozných...!
(agata, 3. 8. 2018 20:55)
Už jsem nedoufala, že se k povídce vrátíš. Já vím, realita někdy člověka převálcuje tak, že na nic jiného mu už nezbývá pára, ale stejně jsem občas nakoukla. Díky moc! Budeš pokračovat trochu hustěji, nebo zase až za rok? Tak povídka je jedna z nejlepších dramionek, co jsem četla, je tak napínavá a drastická, až strach číst!
Pomůže Narcissa? Určitě má podezření, ale dokud je v bezpečí Draco, nejspíš nic neřekne. Sama se zmínila, že i kdyby jo, stejně by to nic nezměnilo. A Luciusovi tu nakládačku ze srdce přeju! Uvázal se do otroctví, tak na něj jako na otroka! Akorát že s ním trpí i rodina!
Díky za kapitolu a pokud to půjde, zkus dát dalšií trochu dřív, ano?
Děkuji!
Re: osm hrozných...!
(Omnes, 3. 8. 2018 21:09)Jsem ráda, žes to čekání nevzdala a děkuji za Tvůj povzbudivý komentář! Na další kapitolu určitě nebudeš muset rok čekat, to se neboj. A vůbec, snad už na nic se tady nebude muset rok čekat :)
konečně
(Siesina, 4. 8. 2018 16:07)