1. část
„Je čas pro práci a pro lásku. Žádný jiný neexistuje.“
(Coco Chanel)
Úterý 7:00
Tempus ji ne zrovna šetrně probudil v sedm ráno. První myšlenka, která jí prolétla hlavou, když se zvedala z polštáře, byla něco jako Grangerová, ty jsi ale pitomá.
Onen vývěr negativních emocí nepramenil ze zloby nad nedostatečnými intelektuálními schopnostmi, to věru ne. Právě naopak. Hermiona Grangerová byla svými přáteli, učiteli a rodiči považována za nejbystřejší čarodějku ročníku. No, možná i celého bradavického studentstva v současné době.
Za pitomou se považovala z jednoho zcela odlišného důvodu. V pátém ročníku podstoupila NKÚ, která zdolala s vynikajícími výsledky. O rok později přišly OVCE, kde sice nezískala samé Vynikající, místo toho na pergamenu s výsledky svítilo asi šest nejlepších známek a jedna pohoršující a ponižující Nad očekávání z Obrany proti černé magii.
A teď, když zahájila sedmý ročník, naivně si myslela, že tak nějak propluje. Nicméně, ačkoliv ji nečekaly žádné další větší zkoušky, kromě obyčejných pro ni primitivních zakončovacích testů, většina učitelů se rozhodla, že jsou jejich žáci dostatečně kompatibilní k tomu, aby byli zahrnuti desítkami esejů a projektů o nechutných délkách a to nemluvě o praktických cvičeních, které byly velice náročné a pokročilé.
Zívla a protáhla se jako kočka. Počkat! Silný tlak v dutinách? Škrábání v krku? Bolest hlavy! Dobrotivý Merline, to snad ne! Rychleji, než měla původně v úmyslu, se vyhoupla do sedu a spustila nohy na zem. V tu ránu, jakoby vypila na ex flašku ohnivé whisky, se jí zatočila hlava, až se musela chytnout vedlejší skříně. Rovnou ji otevřela, aby nahmatala kapesník. Dnešek se tedy povedl. A to nemluvě o faktu, že esej pro Snapea, kterou odevzdává zítra, sotva začala psát.
Pozitivní myšlení, Hermiono! Pokárala se a už když jí to blesklo hlavou věděla, že to je první a poslední pozitivní věc, co za dnešek vyplodí.
Ani dlouhá sprcha nesmyla začínající neduh, a tak se raději oblékla a začala se plazit směrem ke sklepení na první hodinu dnešního skvělého dne – dvouhodinovku z lektvarů.
Před Snapeovou třídou byl klid jako vždy. Studenti ve skupinách hovořili jen tlumeně, protože všechen zvuk se po sklepeních chodbách neuvěřitelně rozléhal. A Mistr lektvarů má uši všude.
„Vypadáš strašně,“ přivítal Harry svou kamarádku upřímným komentováním jejího politováníhodného stavu.
„Neříkej,“ neodpustila si. „Něco na mě leze.“
Ron k ní přistoupil a dal jí ruku na čelo. „Úplně hoříš. Možná bys měla jít na ošetřovnu, Miono.“
Hermiona, když ho uslyšela, ucukla a stáhla se o krok stranou. „Blázníš, Ronalde?! Zítra je poslední termín pro odevzdání eseje o Modifikacích Genetických lektvarů a mě chybí ještě tři stopy!“
Ron zvedl ruce v obranném gestu, jakože se zase nic tak strašného neřeklo. Harry se rozesmál.
„Buď ráda, že máš alespoň hotovou tu úvahu pro McGonagallovou.“
Hermiona svraštila čelo. Tak moment...
„Ja-kou ú-va-hu?“ hláskovala a nebezpečně se přibližovala k Harrymu s namířeným prstem. Harry bezděčně couvl dřív, než si uvědomil, co se děje. Pak smetl prst své kamarádky a odpověděl.
„Úvaha o přeměnách mezi skupenstvími, jejich výhody a nevýhody a situace, kdy mohou člověku zachránit život. Ale no tak, Miono! To už jsi musela dělat!“ snažil se ji uklidnit.
Hermionin svět se obrátil naruby. Na esej z lektvarů připravená byla, ale toto byl holý podraz! Přísahala by, že McGonagallová říkala, že kromě závěrečné práce po nich nechce žádné další eseje. Pokud o ní ovšem nemluvila tehdy, když se Ron snažil přeměnit kostku dřeva do plynného skupenství, načež se mu začal vypařovat stůl a Hermiona musela zasáhnout.
„Ronalde...!“ začala, ale když se střetla s jeho nechápavých pohledem, jen si zoufale promnula unavené krví podlité oči.
Harry, zatímco jeho kamarádka už asi podesáté vytahovala kapesník a utírala si nos, seslal diagnostické kouzlo. „Jsem si vědom, že se pouštím na tenký led, ale máš zvýšenou horečku.“
To už však chodbou kráčel Severus Snape, doprovázen majestátním závojem dlouhého černého hábitu. Neobtěžoval se odpovědět na pozdravy, jen nevrle kývl směrem do učebny a pak zhnuseně započal výuku.
Dnes měli za úkol uvařit Krevměnný lektvar, který se řadil mezi jedny z nejobtížnějších lektvarů povolených vařit ve škole. Spadal do oboru léčitelství, takže Snape hned na začátku hodiny oznámil, že budou speciálně monitorovány práce těch, kteří se hodlají tímto oborem v budoucnu zaobírat.
Šikovná Hermiona. Proč jsi raději nechtěla být školníkem? Povzdechla si zdeptaně, když se čestně přiznala spolu s Justinem z Mrzimoru.
Snape zúžil oči, když spatřil její hlásící se paži. Jeho zadumaný výraz byl však vzápětí nahrazen škodolibou radostí nad novým vyhlédnutým terčem sarkastických poznámek. Sledoval ji jako ostříž, když si přinesla přísady a začala krájet. To ho ještě po očku sledovala. Pak se postup ale ztížil a vyžadoval její plnou koncentraci.
„Nevzpomínám si, že sople stály na seznamu přísad,“ uslyšela za sebou. Rezignovaně a beze slova vytáhla kapesník a znovu se vysmrkala. „A strhávám Nebelvíru pět bodů za rušení ostatních při práci,“ dodal posměšně, než se přesunul ke kotlíku ubohého Justina.
Harry a Ron jí věnovali chápavé pohledy, ale nemuseli si dělat škodu. Hermiona se cítila tak pod psa, že Snapeovy poznámky byly to poslední, pro co by se měla rozčílit. Hlavně aby odbila desátá a ona si mohla zdřímnout alespoň na pár hodin, než začne seminář z léčitelství.
Moment! Žádný spánek! Úvaha pro McGonagallovou! Ale k čemu by to bylo? Vždyť i kdyby vynechala oběd, nikdy za jeden den nesepíše práci, na kterou byl určitě vymezen čas alespoň měsíce. Byla ztracená.
V tom se ozval podivný zvuk z chodby, jako kdyby někdo vykřikl a něco se sesypalo. Ti studenti, kteří to zaznamenali, otočili hlavu směrem k zavřeným dveřím. Snape sebou viditelně trhl, ale nepohnul se z místa. Zakouzlil na dveře Silencio. „Pracujte!“
Hermiona musela uznat, že dneska byl obzvlášť otrávený a nebylo radno ho provokovat. Všichni studenti poslechli a opět se věnovali práci.
„Slečno Grangerová, upusťte tam tu jezevčí kůži a stáhnu kůži já z vás! Upustila jste snad ráno mozek na polštář, když jste vstávala?!“ Hermiona prudce nadskočila, až se růžek jmenované přísady téměř dotknul hladiny připravovaného lektvaru.
„Já-já-“ začala, ale nedostalo se jí šance větu dokončit.
„My-my. Vidím, že osobní zájmena zvládáte. Můžete mi vysvětlit, kde jste myšlenkami byla, když jsem vysvětloval, že jezevčí kůže se přidává až po odvaru z muchomůrky tygrované a nikdy ne předtím, protože jinak se výsledný lektvar stane vysoce toxickým?“ supěl, když ji tónem svého hlasu zadupával do země.
Hermiona se rozhlédla mimoděk po třídě, aby zjistila, že oči všech se teď upírají na jejich malou konfliktní situaci. Vlastně omyl, to nebyl konflikt. On ponižoval a učil, a ona trpěla a poslouchala. A aby nezapomněla, ještě dodala pokorné: „Promiňte, pane,“ protože nenalezla žádnou vnitřní sílu, i když se snažila sebevíc, aby mu podala alespoň jeden argument či vysvětlení.
Snape očividně nebyl spokojen s dívčinou pasivitou, takže se vydal přihodit polínko do ohně pana Pottera. Hermiona si pomyslela, že u Harryho má lektvarista alespoň jistotu, že se může kvalitně pohádat, strhnout dostatečné množství bohů a ještě udělit nějaký příjemný školní trest.
Přes rýmou uslzené oči ani pořádně neviděla, kam ten lektvar lije, ale nějaká vyšší síla tekutinu nasměrovala přesně do flakónu. Hermiona si úlevně oddychla a vydala se strávit aspoň dvě hodiny na zapomenuté úvaze.
13:00
Ozval se nařízený Tempus. Hermionina hlava nadskočila na psacím stole. V ruce stále pevně svírala brk, ale pergamen, kde ještě před dvěma hodinami něco psala, vypadal jakoby zažil druhou světovou. Asi ho přilehla.
V žaludku nebelvírské studentky hlasitě zakručelo. Promiň mi to, omluvila se svému žaludku, ale popadla tašku i učebnice, aby stihla začátek semináře.
„Měla byste spíš ležet na ošetřovně, než se učit o zdraví,“ pokárala ji Madame Pomfreyová, když spatřila stav své žačky.
„Zvládnu to, madam,“ odpověděla, i když věděla, že lže sama sobě. Nechtěla tady stát, protože ji bolely všechny kosti v těle. Nechtěla přemýšlet, poněvadž se zdálo, že kromě soplů se v její hlavě nic hmotného nenachází. A už vůbec nechtěla psát dva úkoly, které nestíhala dokončit.
„Dala bych ti lektvar na zklidnění a posilňující lektvar. Alespoň trochu by se ti ulevilo,“ nabídla se lékouzelnice s úsměvem, přestože kvůli Hermioně ukrajovala z času vyhrazeného pro výuku.
„To by od vás bylo milé, děkuji,“ přijala vděčně Hermiona.
Lektvary jí trochu uvolnily ucpané dutiny a zmírnily bolest v krku. Stále však cítila slabost a kapesník taky nešel zcela z ruky. Nicméně se teď cítila mnohem lépe, takže dokázala vnímat obsah přednášky.
Během následujících cvičení, kdy jeden po druhém ve dvojicích zkušebně prováděli diagnostická kouzla, skončila v páru s Justinem. Chlapec pozvedl svou hůlku a zamumlal inkantaci. Červený pramínek energie, který se omotal okolo Hermiony, doslova volal po lékařském zásahu.
„Moje milá, dneska si tě tu nechám,“ prohlásila nekompromisně její učitelka, když oficiálně ukončila seminář, jenže hnědovlasá dívčina o tom nechtěla ani slyšet.
„To nejde, madam Pomfreyová, musím ještě dokončit eseje na zítřek!“
„Už jsem řekla!“ utla diskusi bradavická ošetřovatelka a bojovně vystrčila bradu na znamení, že jestli jí bude ještě chvíli odporovat, k té posteli ji přiváže. Hermiona tedy pochopila, že nemá na výběr. Prostě bude potupně neohodnocena, dostane práci navíc, připraví se o vynikající známku z přeměňování a všichni přítomní budou vědět, že vševědka Hermiona Grangerová poprvé v historii nedonesla domácí úkol.
„Můžu si dojít alespoň pro nějaké věci? Hned se vrátím.“ Ošetřovatelka nakonec svolila.
Hermiona by vyběhla schodiště, kdyby se nezadýchávala jako při infarktu. Rozhodla se, že když selže v přeměňování, Snapeovi tu radost neudělá. Sbalila tedy rozpracovanou esej z lektvarů a dvě knihy, které k ní měla rozečtené. Už se otáčela k odchodu, když tu jí něco blesklo hlavou.
Slíbila přece, že ho využije jen ke studiu, ne? A o studium tady přece jde! Už téměř zapomněla, že ho vlastně nikdy Ministerstvu nevrátila. Po té záležitosti se Siriusem byli všichni tak zaneprázdnění jinými starostmi, že na nějaký obraceč času v rukou jedné studentky úplně zapomněli.
Chvíli trvalo, než si vzpomněla, do jaké kapsičky ho ukryla. Nakonec však vítězoslavně svírala zlaté přesípací hodinky na řetízku. Dnes dokončí esej pro Snapea, a pokud všechno klapne, získá navíc jeden den, aby zvládla napsat úvahu do přeměňování.
22:00
Na ošetřovně byl klid a mír. Byla svědkem jedné z mála chvil, kdy všichni studenti hýřili zdravím a jediná ona obývala prázdnou místnost určenou pro zraněné. Očima stěží zaostřovala na pergamen, přesto se jí slova rozpíjela. Madam Pomfreyová do ní nalila posilňující lektvar, takže její horečka klesla na třicet sedm a rýma už ji tolik netrápila. Přesto stále cítila vtíravou slabost.
Odsunula stranou těžkou kupu knih, které používala při práci a vyčerpaně se natáhla na postel. Už dodělá jen korektury a může práci Snapeovi odevzdat.
Lékouzelnice ji občas přišla zkontrolovat. Položila ruku na čelo, nesouhlasně cosi zamumlala o nezodpovědných dívkách a přílišném zatěžování studentů, než se odebrala dozadu vyřizovat vlastní záležitosti.
Ani si neuvědomila, jak se to stalo, ale usnula jako špalek.
Středa 7:00
Ze světa snů ji probudilo až ranní světlo, prosvítající do bílé studené ošetřovny omšelými okenními tabulkami. Bolely z toho oči. Horečka se zřejmě vrátila. Madam Pomfreyová nikde. Asi usoudila, že bude Hermiona dlouho spát, a tak ji nechala na pokoji.
Cosi se jí zavrtávalo zezadu do krku, že se bolest její hlavy ještě znásobila. Musela něco v noci přilehnout. Lenivě zvedla ruku, aby nahmatala narušitele.
„Ach, jistě,“ vzdychla, když svírala v ruce zlatý obraceč času, který se jí během nočního převalování přetočil dozadu. Pohled jí okamžitě sjel na kupu knih, kterou ještě stihla odložit na noční stolek. „Zatracená esej z přeměňování,“ zabručela.
Opět jí naskočil v hlavě plán, který si včera večer vytvořila. Uvědomila si, že teď je na to ta správná chvíle. Potřebovala jen jeden den. Musí se trefit. Pokud si dobře pamatovala z minula, tři obrátky by měly stačit. Provede to raději na toaletě, kdyby včera ráno přece jen někdo na ošetřovně ležel.
Úterý 7:00
Už zapomněla, jaké to je, když se svět s tebou tak rychle zatočí. Jakmile konečně stála nohama pevně na zemi, rozklepaně vydechla a schovala přístroj pod školní uniformu. Vykouzlila Tempus. Přesně na minutu.
„Šikovná, Hermiono,“ pochválila se.
Počkala přesně do osmi, než začne hodina lektvarů. Nechtěla riskovat, že potká na chodbě své minulé já, nebo nedejmerline samotného Snapea. Zahrabe se do komnaty nejvyšší potřeby, sepíše tu pitomou esej, jak nejpečlivěji za ten krátký čas dokáže, a vrátí se zpět na ošetřovnu. Co by mohlo selhat?
Potřebovala nutně další várku lektvaru, aby se mohla alespoň trochu soustředit. Takhle si připadala, že se jí rozumné myšlenky v hlavě slepují do kupy a vytékají nosem.
Vzduch na ošetřovně se zdál čistý, a tak Hermiona vystrčila nos ze svého doupěte. Prvním cílem dnešního nového dne se stala zásoba Madam Pomfreyové. Jen tři nebo čtyři lektvary. Bude se sice večer cítit lehce malátně z předávkování, ale účel světí prostředky. A co se týče odborného názoru její léčitelky, co oči nevidí, to srdce nebolí.
Odsunula stranou několik ampulek s lektvarem proti jizvám a nakonec i dvě pořádné piksle s kostirostem. Kde ty lektvary má? Hermiona to nechápala. Nakonec vysunula i šuplíky, ale po posilňujícím lektvaru ani památky.
A pak ji napadla ta praštěná myšlenka. Není Snape náhodou zrovna na lektvarech? Jeho zásoby vždy byly nevyčerpatelné. Kdykoliv si lékouzelnice vzpomněla, že jí něco chybí, Snape zřídkakdy musel vařit novou dávku. A jak ji její paměť nikdy neklame, Mistr lektvarů učebnu během vyučování ani jednou neopustil. Co by se mohlo pokazit?
Chodby se Škole čar a kouzel hýřily životem, což Hermiona uvítala. Stačí, aby nepotkala jediného profesora, a nikdo se nikdy nedozví o jejím malém podvodu s časem. Čím víc malých pobíhajících dětiček, tím spíše se jí nikdo nevšimne.
Čím více se přibližovala ke sklepení, tím méně studentů potkávala, jako by se všichni studeným prostorám vyhýbali. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že udělá takovou šílenost.
Když sestupovala poslední schody, zatočila se jí hlava. Neodhadla vzdálenost a šlápla do prostoru. Nedokázala potlačit výkřik, když se skutálela posledních šest schodů dolů. A pak ten tupý náraz do zdi, jako by ji někdo udeřil žehličkou do hlavy.
Trvalo slušnou chvíli, než se alespoň uvelebila do sedu. Chodba stále zela prázdnotou. Ruka jí vystřelila k hlavě, a když ji stáhla zpět, uviděla krev. Zatraceně. Zřejmě to nebude jen posilňující lektvar.
Donutila se postavit, aby překonala posledních pár kroků do Snapeovy pracovny. Prostě bude rychlá. Respektive rychlá při svých možnostech. Vejde dovnitř, vezme lektvary a zmizí. Nikdo se nikdy nic nedozví.
„Alohomora!“ Zápatka klapla a dveře se otevřely.
„Grangerová! Co tady k čertu děláte!“
To prostě není možné, blesklo jí hlavou ještě dřív, než začala panikařit. Před ní, uvelebený v křesle za pracovním stolem s Večerním prorokem rozloženým na jeho desce, seděl sám profesor lektvarů.
„Vždyť jste byl na hodině!“ vypadlo z ní, protože nebyla schopna racionálně uvažovat. Buď z šoku, nebo proto, že se praštila do hlavy.
„Já bych mohl říct totéž!“ křikl po ní, než si uvědomil, že dveře jsou stále otevřeny. Mávl hůlkou a dveře třískly, až Hermiona nadskočila.
To už se Severus Snape děsivě zvedal z křesla a jako černý stín pomalu hrozivě překonával vzdálenost, která je rozdělovala.
„Kdo si myslíte, že sakra jste! Kdo vám dal právo sem vpadnou!“ zvyšoval hlas, zatímco se pomalým krokem přibližoval k vyděšené Hermioně. Kdyby za ní nestály dveře pracovny, na které se lepila zády, couvala by tak dlouho, až by vycouvala z bradavických pozemků.
Zvedla ruce v obranném gestu mezi sebe a Snapea, jako by ho to mohlo zastavit.
„Prosím, pane, ne-“ začala, když jí profesor uchopil za jedno zápěstí, a prstem přejel po její dlani. Hráblo mu?
„Odkud je ta krev?“
Tak nehráblo. „Já-já jsem spadla na schodech. Udeřila jsem se do hlavy,“ vysoukala ze sebe a začala se trošku uklidňovat. Prozatím ji tedy nezabije.
„Kam?“ zeptal se chladným hlasem, ve kterém se kromě nucené odpovědnosti za studenta neskrývalo vůbec nic.
Hermiona se k němu otočila zády a přiložila ruku na místo, kde zhruba cítila pulzující bolest. Snape ji ruku s frustrovaným vzdechem smetl pryč. Cítila, jak jí odhrnuje vlasy.
„Bohužel vás to nezabije, ale stejně vám na to něco dám,“ zabručel, když ji pustil. Hermiona se raději nehýbala, i když slyšela vzdalující se kroky. Nahlédla přes rameno a uviděla svého děsivého profesora, jak se obratně tančí prsty po flakóncích a hledá ten správný. Pak uchopil jednu z lahviček.
Vytáhl hůlku a mávl s ní volně do prostoru, kde se hned na to objevila dřevěná židle.
„Sedněte si, ještě se mi tu složíte,“ ukázal na židli. Stále zněl poněkud nabroušeně, ale už ne tak nebezpečně.
„To je v pořádku,“ vyhrkla. Nejraději by už zmizela a doufala, že na její drzost zapomene.
„Sednout!“
Zapomněla, že vlastně nechtěla a padla zadkem na židli. Odpovědí jí byl mistrův spokojený úšklebek.
Postavil se za ni a seslal pár léčivých kouzel. Nakonec otevřel ampulku s lektvarem.
„Je to proti jizvám,“ informoval jen tak mimochodem. Přikývla a nechala se ošetřit. Položil jí bledé ruce na hlavu, ale k jejímu překvapení nebyly tak chladné, jak vypadaly. Až překvapivě šetrně jí ránu ošetřil, ale pak se pohyb jeho rukou zastavil. Cosi zamumlal a zřejmě za jejími zády švihl hůlkou.
„Máte horečku. A poměrně vysokou. Neměla byste správně vůbec stát na nohou, ale ležet v nemocničním křídle.“
Znovu se vzdálil, aby přinesl další dva lektvary. Usadil se za svým stolem a tím mezi nimi vztyčil hranici. Lahvičky postavil na stůl před svou žačku.
„Vypít. Hned.“ Počkal, dokud je poslušně neodzátkovala a nenalila jejich obsah do sebe. Pak pokračoval. „Odeslal bych vás přímo na ošetřovnu, ale hádám, že by v tom mohl být problém. Tak ven s tím. Co jste tady chtěla?“
Hermiona usoudila, že zapírat by nemělo smysl. Ne před někým, jako byl Snape.
„Pro tohle,“ odvětila roztřeseně, když položila vyprázdněné flakóny na stůl a úleva se jí rozkládala celým tělem. Snape pozvedl obočí na znamení, že čekal obsáhlejší odpověď. „Tedy, nemohla jsem v tomto stavu psát esej do přeměňování. Zítra odpoledne je poslední termín odevzdání a- “
„Mě nezajímá vaše esej, Grangerová! Měla jste být na hodině!“ osočil ji a naklonil se blíž k ní přes stůl. Hermiona sebrala všechnu svou odvahu a předklonila se taky. Dělilo je asi pět palců.
„Na vaší hodině, pane. Právě teď! Neměl byste učit?“ zvolala a složila ruce vzpurně na prsou.
„Mlčte!“ okřikl ji rázně a ona se mimoděk opřela o opěradlo, aby opět zvětšila vzdálenost mezi nimi. „Tady se ptám já a vy odpovídáte!“
Jeho oči sršely vztekem, ale Hermiona by přísahala, že zahlédla i stopu po zvědavosti. Přesto se rozhodla neprovokovat. Začala se smiřovat s faktem, že se ze sklepení jen tak nedostane.
„Byla jsem nemocná a potřebovala lektvar, abych se mohla soustředit na esej. Doufala jsem, že budete učit. Moc se omlouvám, že jsem tady tak vtrhla, ale měl jste být na hodině.“ No, možná přece jenom provokovala.
To se ale nemohlo stát! Byla na hodině od začátku až do konce a Snape se nehnul na krok. Porušila snad něco v časové lince za těch pár minut, co scházela do sklepení? Vždyť to je čirý nesmysl. S nikým nemluvila a nic neudělala. Ale něco se přece stát muselo.
Snape se nezdál jako přízrak, spíš jako krutá realita. Sepnul si netrpělivě ruce a upřeně se na ni podíval.
„Tak ještě jednou, pro nedovtipné jedince. Mě vaše pitomá esej nezajímá! Já chci vědět, jak je možné, že nejste na hodině!“
„Protože mi nebylo dobře!“
„Lžete!“
„Proč nejste vy na hodině?“
„Co je vám do toho!“
„Nehnul jste se ani na krok!“
Vyskočil, dvěma dlouhými kroky došel až k ní a prudce jí uchopil za ramena.
„Kde jste vzala ten zatracený obraceč času!?“
A bylo to venku. Ani jeden nechtěl vyslovit, co si doopravdy myslel, dokud tak Snape neučinil. Celou dobu váhala, ale teď nepochybovala. Snape, se kterým právě mluví, je jediným člověk v celých Bradavicích a možná i v celé Anglii, který není včerejší. Doslova.
„Potřebovala jsem jen jeden den!“ zkusila poslední pokus o nějakou obranu, když už ji svíraly jeho prsty. Odvahu a vzdor pro dnešek vyčerpala. Neměla už sílu se Snapeem bojovat. Stejně to všechno skončí jedním obrovským školním trestem.
„Víte vůbec, jak nebezpečné je cestování časem? Obraceč času se nesmí využívat pro absurdity jako domácí úkol!“
„Je mi to líto, musela jsem,“ sklopila hlavu. Konečně ji pustil. Stále se nad ní však tyčil jako obří netopýr, jak mu občas studenti přezdívali. „Pochopte, když tu práci neodevzdám,“ začala, ale musela se odmlčet.
„Když tu práci neodevzdáte?“ pobídl ji pobaveně.
„No, vlastně, dostanu enko,“ špitla, když jí konečně došlo, kam tím míří.
„Dostanete „enko“? Kdybyste řekla, že vás vyloučí, nebo že nebudete připuštěna k závěrečné zkoušce, asi bych se zamyslel nad tím, že z vás nestáhnu kůži,“ ušklíbl se. Hnědé oči v němu vzhlédly.
„Ale vy nechápete, že mě záleží na dobrých známkách!“
Snape založil ruce v bok a přes přivřené oči si ji měřil. Hermiona se snažila marně uhodnout, co se mu hodí hlavou.
„Podívejte, pane, možná jsem udělala chybu,“ přiznala naoko, i když jeho názor zcela nesdílela. „Strhnete mi body?“
Obdaroval ji typickým pohledem, který ji jednoznačně označoval za naprostého pitomce.
„Lidé mi neustále tvrdí, že jste inteligentní. Teď bych jim mohl dokázat, jak hluboce se mýlí. Zamyslete se. Můžu vám strhnout body?“ vyzývavě se na ni podíval.
Chvíli na něj mlčky hleděla a netušila, co po ní chce. A pak jí to došlo. Byla pitomá! Snape ji nemůže udělat vůbec nic. Je nedotknutelná.
„Dnešek se už stal, muselo by mi strhnout body vaše včerejší já. A vyloučit mě taky nemůžete, protože sám jste se dopustil stejného provinění.“ Konečně jí svítalo. „A tím se dostávám k tomu, proč jste ho použil vy?“
„Dostáváte se na tenký led,“ zasyčel výhružně.
Možná to vážně přehání, uvědomila si.
„Nezlobte se. Podívejte, pane. Oba dva jsme ve stejné situaci. Já se teď prostě zvednu a půjdu a zapomenu, že jsem vás viděla, ano?“ Už se zvedala ze židle, když ji ne zrovna šetrně zatlačil opět na místo.
„Zbláznila jste se?!“ vyjel po ni. „Dnes nikam nepůjdete. Už tak je štěstí, že jste nic nenatropila.“
Vyvalila na něj vyděšeně oči.
„Nezírejte tak na mě. Můžete mi být vděčná. Sepište si tu svou pitomou esej, když budete zticha. Večer vypadnete a už o vás nebudu chtít ani slyšet.“
Vlastně to zase nebyl tak špatný nápad, když nad tím přemýšlela. Stejně se chtěla zahrabat s knihami do ústraní. Přikývla tedy a on se zdál spokojený sám se sebou, když mávl hůlkou, aby přivolal další stůl naproti svého.
„Potřebuji učebnice,“ špitla. Zlostně se na ni podíval. „Vy máte takové štěstí, že vás nemůžu zabít.“
Z nějakého důvodu to vyvolalo na jejích rtech úsměv. „Brumbál by asi nebyl nadšen.“
„Brumbál by byl to poslední, co by mě zajímalo poté, co by sem vtrhl Potter s Weasleym,“ zavrčel a Hermiona se zvonivě rozesmála. „Přivolejte si je Acciem přes okno.“
-----
Pokračování příště...
Komentáře
Přehled komentářů
Parada, kujii! :)
perfektní!
(agata, 20. 8. 2018 16:53)Jsem nadšená! To je něco pro mě! Miluju Severuse Snapea a nejvíc ty jeho šarvátky s Hermionou. Moc se těším! Moc děkuju! Už aby bylo pokračování!!
yes
(sisi, 18. 8. 2018 22:50)
Omnes,
to se Ti moc povedlo, jak si popsala Snapea. On je tak kouzelný, čím méně mluví, tím ho mám radši, protože on se dokáže tvářit tak věcně, že ani mluvit nemusí, protože to, co řekne vůbec nesouvisí s tím, jak se momentálně tváří. Někdy, pravda, mluví víc očima, ale když už promluví, tak z něho padají takové perly, že by jeden nevěřil. A nakonec se ukáže, že mluvil ryzí pravdu. Co může být lepšího, než pravdu hovořící profesor lektvarů?
Obdivuji, jak dokážeš napsat povídku s časovou zápletkou a jednoduše tím vybruslit z potíží, které hrdinové spáchali.
Děkuji za kapitolu a těším se, jak to bude pokračovat.
Re: yes
(Omnes, 19. 8. 2018 15:02)Děkuji Ti, sisi, za krásný komentář! Moc mě povzbudil! Severus tady bude opravdu nevyzpytatelný, tak jsem zvědavá, co na něj řekneš v pokračování :)
:)
(zuzule, 29. 8. 2018 7:18)