22. kapitola
Končíme, milé děti. Řeknu vám, má to něco do sebe, dokončovat rozdělané povídky. Připadá mi to tak nějak jako větší motivace, než když jeden začíná od nuly. A taky následuje lepší pocit :) No nic, přeji vám příjemné čtení. Obetovala opět Sisi.
---
Brumbál slyšel, jak se Sirius dovolával lékouzelnice, a že Snape padl. Ne, on není jeden z nich, vy pitomci, copak to není jasné?
„Pomoz mi nahoru,“ nařídil Remusovi a vlkodlak mu vyhověl. Ředitel přelétl očima zdemolovanou místnost. Jeho oči vše pohlédly, odkud se nezastavily na svíjejícím se čemsi obklopeném zlověstnou modrou září.
„Ne, Severusi,“ zašeptal Brumbál a snažil se zvednout, jenže zjistil, že nemůže.
Ze shora se náhle ozval silný melodický zpět, když Fénix odpověděl na Brumbálovo volání a vletěl dovnitř. Vypadal, jako by byl skutečně stvořen z ohně. Fénix zpíval specifickým způsobem, v neobvyklých tónech s krátkými odmlkami, jak kroužil nad bojovou krajinou. Fénixovo znamení u všech členů Fénixova řádu, kterým bystrozorové složil slib, zazářilo na hřbetu ruky jako zlatý oheň.
Motiv fénixe letícího v kruhu vytvořeném jeho ocasními pery se objevil první na ruce Brumbála a způsobil, že celá jeho paže začala zářit, a pak postupně i na rukách ostatních členů řádu, kteří byli v místnosti.
Sirius Black.
Remus Lupin.
Sibyla Trelawneyová.
Arabella Figgová.
Dandylia Prýtová.
Arthur Weasley.
Bill Weasley.
… Severus Snape.
Když se Fénixovo znamení objevilo na ruce Mistra lektvarů, namodralá záře, která do té chvíle třesoucího se muže obklopovala, se zdála být přebita. Jestli se kdokoliv domníval, že to signalizovalo zlepšení, záhy byl přesvědčen o opaku, protože Snape se prohnul v zádech, jeho oči se dokořán otevřely a nadzvedl se, bolestně polkl na prázdno a s příšerným sípavým zvukem se snažil nadechnout. Slabá modrá záře prozařovala z jeho očních panenek jako slabé světýlko v půlnoční temnotě. Bylo to strašidelné a znepokojivé.
Okolo Snapea byl vytvořen široký kruh z lidí, kteří zbyli v místnosti, když se třásl na podlaze, ale nikdo se neměl ke kontaktu. Všichni jej pozorovali, jak si prochází bolestí a pomalým mučivým bojem s kletbou, která z něj postupně odebírala životní sílu. Nikdo se nepohnul a nebyl slyšet prakticky jediný zvuk, kromě Fawkesova zpěvu a strašného kvílení z hlubin Mistrova těla.
Sirius prolomil kruh s pocitem zhnusení. Neměl Snapea rád a pochyboval, že by dokázal strávit víc než deset minut v jeho přítomnosti a zůstat civilizovaným. Jenže to bylo osobní a v platnosti za předpokladu, že je Snape v plné síle a v celé své umaštěnosti a jízlivosti a přímo poskakuje před ním jako cíl žebrající o pořádný fórek. Ne však, když se třese na podlaze, zatímco se na něj všichni dívají a nikdo nic neudělá.
Už dlouho předtím si uvědomil, že si Snapeovu smrt nepřeje a už vůbec ne v takové formě. Vždycky by si přál, aby byl Jamesův plán zmařen, a aby pochopil, že se choval příliš tvrdohlavě.
„Na co tady zíráte!“ zakřičel a zamával zlatě zářícíma rukama před všemi těmi bystrozory zírajícími Na člena řádu ve smrtijedském plášti, který umíral.
V téže chvíli, Remus pomáhal Brumbálovi dostat se k Siriusovi.
„Co máme dělat, řediteli?“ zeptal se jemně Remus zraněné hlavy řádu.
Brumbál mlčel, ale pohlédl na Fawkese. Fénix slétl s vysokým trylkováním k Severusovi. Před očima všech z jeho oka ukápla slza zářící jako diamant.
Harry měl pocit, jako by byla jeho hlava plná bavlny. Nesnášel to, protože mu to znemožňovalo stejně dobře slyšet a neměl tak dostatečný přehled o tom, co se kolem něj dělo. Věděl, že do něj někdo strkal, hýbal s ním a také cítil efekt kouzel na svém těle. Co přesně se s ním však dělo, to netušil. Všechno připomínalo ozvěnu z nekonečné dáli. Odvedla ta úplně poslední kletba, kterou na Voldemorta seslal (přirozeně navedena Lepidae) dostatečně jeho pozornost, aby Snape mohl provést, o co se snažil?
Musel se z těch matoucích mrákot vzpamatovat. Zatracená Ento kouzla. Užitečná, když čelil Tomovi Riddlemu. Vyždímala z něho všechnu energii, že se sotva hýbal.
A kde byl Snape? Když se to stalo poprvé, akorát si vzal lektvar a zdříml si (a pak přišla dlouhá debata o nebelvírské síle, stupiditě atd. atd. atd.). Proč tady nebyl teď, aby na něj mluvil a pomohl mu jako obvykle? Kde byl Ron? Někde ho zaslechl, zcela určitě, a to znamenalo, že Hermiona byla poblíž. Co se tady dělo? Musel se z těch pout neschopnost dostat!
Mučivě pomalu začalo přicházet vědomí hluku.
…je mimo nebezpečí…
… Harry…? Slyšíš mě? Harry? Harry, hodný kluk, můžeš mluvit?
Harry ze sebe vydal roztřesený výdech.
„Ano… S-siriusi?“
Úlevný smích.
„Ano, Harry. Bohové, mysleli jsme, že jsme tě ztratili.“
Ruce mu pomohly nahoru. Harry si uvědomil, že ležel v posteli. To vyloučilo Velkou síň.
„Co se stalo, Siriusi? Kde to jsem?“
„Na nemocničním křídle, Harry,“ ozval se Remusův hlas. Harry rozeznal stopy napětí mezi pocity úlevy. Vážně byl na tom tak špatně?
Zkoumal své ruce. Rukavice byla pryč, nahmatal jizvy. Najednou se cítil před Siriusem nahý. Neviděl ani svou paži.
Očividně tam musela být nějaká fyzická reakce, protože Sirius jej rychle objal a ujistil jej.
„Nevyčítej si to, Harry, je to v pořádku. Vážně je. Dali jsme ti transfuzi a na levé ruce jsme nenašli vhodnou žílu. Je mi to líto, ale opravdu, nic to neznamená.“ Sirius hovořil rychle a zneklidněně. Harry polkl a přikývl. Cítil, že i když dělal Sirius vše, co bylo v jeho silách, aby jej upokojil, zuřil v něm vztek, zatímco byl Harry klidný. Matně si uvědomoval, že zvěromág ještě neviděl jeho ruku nezavázanou a bez rukavice.
„Můžu ji dostat zpátky, prosím?“ zeptal se jemně. Sirius mu ji beze slova podal a Harry si ji nasadil. Mladý nebelvír se cítil mnohem líp.
„Kde je Sasha?“
„Ten had? Remus ti ji šel donést. Bude tady za minutu,“ řekl Sirius jemně.
Harry přikývl. Následovala krátká odmlka mezi kmotrem a kmotřencem. Pak se Harry zeptal znovu.
„Co je dneska za den?“
„Třetího prosince. Byl jsi v bezvědomí týden.“
Následovala další pauza. Polkl.
„Co se stalo?“
„Nakopali jsme starému Ty-víš-komu prdel, to se stalo,“ řekl Sirius zlomyslným hlasem vtipálka, který vyčaroval na Harryho tváři úsměv nehledě na to, jak depresivně se mohl mladý nebelvír cítit. Usmíval se.
Remus vešel a Harry uslyšel Sashu vesele syčet, když ho viděla vzhůru a sedícího. Brzy se její chladné tělo ovinulo kolem něj do své obvyklé pozice. Harry ji pohladil.
„Jak ti je, Harry?“ ozval se Remusův obvyklý vřelý hlas. Neslyšel v něm však i smutek a únavu?
„Je mi fajn, Remusi. Zrovna zjišťuju, co se stalo. Hádám, že to byla pěkný blbost, použít Ento tolikrát. Chtěl jsem si být ale s Voldemortem jistý.“
„To je pochopitelné, Harry. A dal si Snapeovi potřebnou páku k získání kontroly nad golemy,“ řekl Remus. „Nikdo neočekával, že tak dobře odvedeš jeho pozornost v tak přesný čas,“ dodal profesor Obrany proti černé magii s pýchou a vřelostí v hlase.
Harry se k sobě téměř ušklíbl, když hladil Sashinu hlavu a uvažoval o uplynulých událostech. Všechny jeho předpovědi se vyplnily. Každá z nich a způsoby, které si ani nedokázal představit. Remíza to byla se Snapem, ale to se dalo očekávat. Ne však v této souvislosti. Pak přátelské nebezpečí mu posloužilo na setkání s Červíčkem, a to už Harry vůbec nečekal.
A neočekávaný spojenec nakonec nebyla osoba, která mu pomohla v nouzi. Neočekávaný spojenec byl on sám, když pomohl Snapeovi, který to potřeboval.
Harry nedokázal zadržet děsivou otázku už ani chvíli. Bál se zeptat, ale zároveň musel znát odpověď.
„Siriusi… Kde je Snape?“
Ticho, které se rozhostilo, bylo více než znepokojivé. O to víc, protože Harry nedokázal vidět zvěromágův ani vlkodlakův výraz. A v jeho srdci se usadil strach, že Snape odešel někam, kam za ním Harry nemůže.
„Je mrtvý? Siriusi? Remus? Zemřel? Kde je?“ ptal se Harry netrpělivě a zoufale. Vzpomínal si na poslední slova, která Snapeovi řekl předtím, než Mistr lektvarů odešel bojovat, zachránit Řád a s ním i celý kouzelnický svět.
Nikdy se to nedozvíte!
Harry si nikdy neodpustí. Jak mohl být tak bezcitný? Po všem, co pro něj Snape udělal, za všechnu sílu, kterou v něm probudil, aby dokázal čelit Voldemortovi a aby měl proti Pánovi Zla vůbec šanci… Jak jen mohl být tak úzkoprsý a pomstychtivý?
Téměř ani neslyšel odpověď.
„Harry, nebuď naštvaný. Jsi ještě velmi slabý. Ředitel tu bude co nevidět a ten ti vše řekne.“
Harry si mnul ruce, zatímco jeho mysl křičela jedinou myšlenku: Nemůže být mrtvý!
Draco seděl nečinně před dveřmi pokoje ve St. Mungovi s hrnkem kafe v ruce. Přišlo mu vtipné, že mu nakonec ta černá tekutina chutnala víc než dýňový džus. Povzdechl si a stále dumal na tím, kde se nacházel po tom všem, co se událo. Samozřejmě nebude moci navštívit otce v Azkabanu, protože by to mohlo být veřejně pochopeno tak, že si aktivně vybral stranu.
Draco si nebyl ani jist, jestli by to měl říct své matce. Přestože nenesla Znamení zla, nebyl si zcela jistý, že by se postavila přívětivě ke zradě, přinejmenším, rodu Malfoyů. Nicméně vzhledem k tomu, že si byl docela jistý, že Narcisa Malfoyová nebyla natolik připoutána k Luciusovi, že by jí nestál za návštěvu, nebo že by cítila bůhvíjakou lítost vůči zajatým smrtijedům, návrat domů pro Draca nepředstavoval přílišné riziko a mohl by hrát do autu.
Sledoval, jak sestra vyšla z pokoje, kvůli kterému tady byl. Ušklíbl se k sobě. Kdo by si to pomyslel, že Snape, nejzmijozelštější muž, kterého Draco znal, ten nejkrutější a nejlepší příklad všeho smrtijedského, by mohl být ve skutečnosti špion. A nejen špion, ale i jeden z řad Fénixova řádu.
Ten muž měl nervy z oceli, to se nedalo popřít.
Draco si opět usrkl kávy, a když uviděl šlachovitou postavu, jak přichází se Siriusem Blackem, očištěným zločincem, za zadkem. Pohlédl na Harryho Pottera s jistou dávkou pohrdání, ale už necítil ty vlny vzteku, které se vždy objevily poté, co uviděl slepého chlapce poklepávat holí kolem a nenuceně kráčel s ladností jakéhokoli vidícího člověka. Postavil se.
„Vidím, že jsi vzhůru,“ řekl Draco prostě, lehce nemotorně. Jak divné, že bylo tak těžké vést jednoduchou konverzaci, když by se to mohlo kdykoliv zvrtnout v potyčku. Harry přikývl.
„Jo, jsem. Ron mi řekl o svém otci. Díky.“
„Nebyl to tvůj otec, Pottere. Kvůli mně tady nejsi, že?“ zeptal se cynicky. Harry se zavrtěl a potřásl hlavou.
Draco se ušklíbl.
„Tak mě ušetři laskavostí. Jsou to dveře nalevo, tady.“
Harry se ještě zarazil.
„Řekni, Malfoyi...“
Draco počkal. Harry vypadal, že zvažuje svou otázku na zmijozela, ale pak se obrátil na Siriuse.
„Ehm… Rád bych pokračoval sám.“
Sirius přikývl.
„Chápu, Harry. Počkám taky.“
Harry vstoupil do sterilní místnosti St. Munga. Slyšel mělké dýchání, které tvořilo jediný zvuk v místnosti. Jemně poklepával kolem, až našel židli a sedl si. Sasha na něj zasyčela.
„Nejsem unavená, Harry.“
„Já vím, Sasho. Jen se bojím podívat,“ zasyčel Harry zpět na hada a pohladil ji.
„Je nemocně bledý, velmi hubený, Harry. Vypadá, jako by spal,“ řekl Sasha a Harry si povzdechl.
Korálovec zatřepal jazykem proti Harryho prstům s obvyklou něžností, kterou chlapci vždy nabídla, když cítila jeho bolest. Byla ticho, protože věděla, že by s ní Harry navázal spojení, kdyby chtěl.
Po dlouhou dobu seděl Harry na nepohodlné židli a poslouchal jemné plytké dýchání. Byl vděčný, že slyšel u muže před sebou důkaz života. Povzdychl si a přitáhl židli blíž, dokud nebyl zcela blízko postele.
„Omlouvám se, profesore,“ řekl Harry tiše a cítil daleko víc, než omluvu, kterou mohl muži nabídnout. Harry polkl, a jak už to jednou udělal kdysi, natáhl ruku, dokud se nedotkl konečky prstů mastných vlasů. Lehce se usmál. Jeho vlasy vážně byly tak mastné, že by se z nich dal stáčet olej ke smažení vajíček.
Jeho ruka cestovala vzhůru, dokud se nedotkla čela. Kůže byla znatelně vlhká a studená. Jeho konečky prstů ucítily mužův týl, poté pokračovaly zpět dolů k hákovitému nosu…
„Nemůže… jeden… mít od tebe svatý klid, Pottere?“
Harry tak nadskočil, že téměř spadl ze židle. Hlas Severuse Snapea byl slabý, téměř šepot, a trochu supěl, jako kdyby vycházel hluboko z jeho těla. Stále však obsahoval sametové pohrdání, které myslel, že už v něm v životě neuslyší.
„Merline! Měl jste být v hlubokém kómatu!“ vyžbleptl Harry a na jeho tváři se objevil pokřivený úsměv.
Snape trochu zakašlal a povzdychl si. Jeho dech se tím nezlepšil. Harry by řekl, že i když byl mistr lektvarů vzhůru, neznamenalo to, že byl fit.
„Je mi líto, že jsem tě zklamal, Pottere.“ Sarkastický šepot odvál Harryho úvahy. Nebelvír se usmál.
„Nemusí. Nedokážu říct, jak jsem řád, že nejste...“
„Mrtvý? Nebuď melodramatický, vážně, Pottere,“ ušklíbl se slabě a opatrně otočil hlavu, aby na chlapce pohlédl.
Harryho nezaostřené oči byly jasné, jiskřilo v nich radostí, zatímco hleděly někam na protější stěnu. I když byl chlapec bledý a vypadal nezdravě, jeho tváře zářily barvami vyjadřujícími silné emoce jako štěstí a úlevu. Snape se usmál s pocitem bezpečí, že to zůstane neodhaleno. Bylo to tak příjemné mít někoho jiného než Brumbála, kdo vypadal tak potěšeně z jeho záchrany a že byl naživu. Byla to vážně podivná skutečnost, po tom všem.
Pak se chlapec zachmuřil. Snape pozvedl obočí. Mistr lektvarů se snažil příliš nehýbat. Dokonce i sebenepatrnější pohyb mu způsoboval extrémní závrať. Trochu více a sekl by sebou. Proto na něj sestra seslala preventivní kouzlo proti zbytečným pohybům. Pozoroval Harryho, jak sebou šije, očividně ve snaze mluvit o něčem specifickém.
„Ven s tím, Pottere. Očividně… nejste tady kvůli společenské konverzaci.“
Snape mluvil povýšeně, ale ve skutečnosti se obával toho, co chlapec řekne. Po tom všem, ten zatracený nebelvír prokázal, že dokáže prorazit brnění hlavy zmijozelu a tnout do živého jen několika slovy.
Harry se zhluboka nadechl. Cosi zasyčel na Sashu, pak si odkašlal a začal.
„Naposledy...my…ehm...mluvili...zeptal jste se mě na něco.“
Snape mlčel. Harry slyšel, jak zatajil dech. Bože, vážně to pro něj tolik znamená? Harry pokračoval.
„Já… odmítl jsem tehdy odpovědět. Omlouvám se vám. Měl jste. Prostě jsem-“
„Ušetři mě sentimentu, Pottere,“ řekl Snape netrpělivě. Tak horlivě, že začal kašlat a hluboce dýchat, aby uvolnil napětí v hrudníku. Známka slabosti, kterou Snape vnímal, ho nutila cítit se ještě zranitelnějším a bezmocnějším, a tím zhatila dojem lhostejnosti, který s vypětím všech sil vytvořil. A nebyl moc dobrý vzhledem k tomu, že nedokázal ani efektivně kontroloval vlastní dech.
Harry polkl.
„Ano, profesore. Dobře… chtěl jste vědět, co se stalo. Stále chcete, abych vám to řekl?“
„Když už jsi vážil sem tu cestu, nenechej mě tě zastavit,“ odvětil Snape s lehkým sarkasmem v hlase, ale jeho srdce vynechávalo údery.
Harry se opět zhluboka nadechl.
„Když jsem žil s… s nimi, musel jsem vstávat brzy, okolo pěti šesti, abych připravil pro všechny snídani. Vždycky jsem dělal slaninu, protože ji měli nejraději.“ Harry postupoval krok za krokem a mnul si u toho ruce. Bylo stále tak obtížné na to myslet, a ještě horší o tom o tom mluvit.
„Naneštěstí… tu noc jsem měl vizi, takže jsem byl nedospaný. Zapomněl jsem slaninu na sporáku a spálil jsem ji. Strýc Vernon přichází dolů obvykle jako první, protože brzy odchází do práce. A, no… pokusil… se mě uhodit do obličeje. A já se snažil utéct, tak mě chytil za ruku a přidržel mi ji na sporáku. Vykřikl jsem a podíval se na něj. Myslel jsem, že má strach, abych mu neudělal něco jako tetě Marge, protože křičel, ať na něj nezírám. A pak mi chytl hlavu a praštil s ní do všeho, k čemu měl přístup.
Opět se rozhostilo zdlouhavé ticho. Harry si nebyl jistý, co z toho má vyvodit, protože vztek a hněv visel ve vzduchu.
„Potom už si nic nepamatuju,“ řekl tiše.
Když Snape neodpovídal, Harry sevřel hůl a dokončil celý příběh.
„Tohle… se všechno stalo asi ve čtvrt na sedm. Pokud jste pro mě nebyl poslán dřív, nebylo by nic, co byste na tom… na všem mohl změnit.“
Trhaný dech byl jedinou známkou, že tam Snape byl. Profesor a student seděli dlouho u sebe, beze slova, jen vnímali vzájemnou přítomnost a jakýmsi divným způsobem otevřenosti mezi nimi. Nakonec Snape promluvil.
„Já… omlouvám se, Pottere.“
Harry zamrkal. Mistr lektvarů ho celý den překvapoval.
„Pane?“
„Myslel jsem, že je to dost jasné. Omlouvám se. Za to, že jsem tě přimět na to opět myslet, a že mi trvalo tak dlouho, než jsem pro tebe přišel. Ujišťuji tě, že kdybych to věděl, jednal bych jinak,“ řekl Snape chraplavě. Harry si pomyslel, že to byl zřejmě ten nejprocítěnější Snapeův tón a že ho moc často neprocvičoval. Bylo to vážně rozkošné, když si to člověk představil.
„Zvládl jste to výborně, pane. Jsem rád, že budete stále můj profesor lektvarů,“ odvětil Harry.
Uslyšel otevírající se dveře a Siriusův hlas.
„Harry, jsi v pohodě? Je čas jít, kámo. Jinak se vyčerpáš.“ Zvědomágův hlas zněl jemně. On a Snape si vyměnili pohledy, když Harry přikývl a zvedl se k odchodu.
Ticho se rozhostilo mezi nimi ještě jedenkrát, během které profesor a zvěromág sdíleli krátkou neverbální konverzaci. Harry došel ke dveřím a než odešel, potměšile se usmál. Já vím, že bych neměl, ale prostě neodolám...
„Uvidíme se v Bradavicích, profesore… a víte vy co? Vypadáte úžasně, když se usmíváte.“
Snape si odfrkl pod vousy, když se dveře zavřely, ale neubránil se malému ucuknutí koutků při té myšlence.
Zapomněl na toho mizerného hada a to jejich mentální propojení, které Harry občas využíval.
Idiot.
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj!
Na tuto povídku jsem narazila již dávněji, no když jsem viděla, že není dokončená, nečetla jsem ji.
Dnes jsem se rozhodla těch pár kapitol přece jenom přečíst a jaké to bylo příjemné překvapení, že byla dopřekládaná až do konce! Jop, celou jsem ji přečetla najednou :D
Děkuji tedy za práci, kterou jsi si tím dala.
Také chci pochválit i styl stránek. Myslím tím hlavně jednotné písmo, příjemné barvy, které se dobře čtou a také, že máš vždy na konci kapitoly odkaz na následující! Super!!
Rovnou se jdu podívat, co tady máš dalšího ;)
No paráda!
(Sally, 2. 5. 2019 11:59)
Hoci som na poviedku narazila len pred pár dňami (vďaka za odkaz na kiži), považujem to za jednu z najlepších Severitas. Odkedy poznám Aspen, tak túto tému milujem!
Ale hlavne som sa vám dievčatý chcela poďakovať za úžasný preklad a betu, a za rohodnutie poviedku doprekladať, navzdory času a snahám ostatných dievčat. Naozaj, táto poviedka je tu s nami odkedy?
Takže, ešte raz ďakujem!
Možno tu pár z nás brble, aký záver si pre nás autorka pripravila, ale viete čo? Mne je úplne jedno, čo bude s Voldemortom, iný koniec si predstaviť neviem. Moja predstava spočíva v maskovaní Severusových úsmevov a tak trochu šialené Harryho zosobnenie Derdevila.
konec zvonec?
(sisi, 1. 3. 2019 21:58)
Tak nějak nevím, jestli to opravdu dopadlo tak dobře, jak bych ráda četla. Je jisté, že Harry udělá pro svého mentora první - poslední, že si ho moc a moc váží a chce s ním být naladěný na podobné komunikační úrovni.
Jestli teda už skončila válka a je činěno zadost spravedlnosti, pak je fajn, že Draco chce udržet svůj člena významné rodiny a nezaplétá se s příbuznými ve vězení, anóbrž jde navštívit a střeží pokoj profesora Snapea. S Harrym bude možná chtít znovu kamarádit a znovu mu nabídne přátelskou ruku? Má to ještě význam v rámci Zmijozelu, nebo na osobní úrovni bez všech předsudků a pomluv?
Sasha se vyznamenala nejlépe. svého dvojnožce neopustí nikdy na dlouho. i vlkodlak jí bude sloužit, aby byla nablízku.
Děkuji za krásný překlad. Jsem ráda, že příběh dopadl tím, že bude mír a klid, pokud si to budou lidé přát a zapracují na něm.
Re: konec zvonec?
(Omnes, 15. 3. 2019 21:15)Děkuji za komentář. Také jsem očekávala trošku jiný konec - možná uzavřenější, nevím. Ale hlavně že se může povídka považovat za dokončenou a žádný čtenář neznalý angličtiny si nebude lámat hlavu, jak to vše skončí :)
Děkuji!
(Dominika, 29. 8. 2020 17:09)